Na letošek připadá 100. výročí narození D. Líma - objevitele polymeru pro kontaktní čočky

Pro kontaktní čočky byl potřebný materiál (m.j.) kompatibilní s vodou, a tím umožňující přísun vzdušného kyslíku. V r. 1953 ho připravil Drahoslav Lím v rámci své disertace na VŠCHT v Praze, leč později jeho přínos poněkud zapadl.

Pro kontaktní čočky byl potřebný materiál (m.j.) kompatibilní s vodou, a tím umožňující přísun vzdušného kyslíku. V r. 1953 ho připravil Drahoslav Lím [*30. září 1925, Zeměchy u Loun (Zeměchy je část obce Jimlín)] v rámci své disertace na VŠCHT v Praze, leč později jeho přínos poněkud zapadl.

Myšlenkou kontaktních čoček - tedy čoček s přímým kontaktem s povrchem oka - se obírali už třeba Leonardo da Vinci či René Descartes (nepochybně i náš všeuměl Jára da Cimrman - akorát to ještě zatím nebylo zdokumentováno). Koncem 19. století se již vyráběly kontaktní čočky ze skla, leč nebyly moc příjemné a nedaly se nosit dlouhodobě. V třicátých letech dvacátého století se v Americe objevují kontaktní čočky plastové. Pro dlouhodobé nošení byl ale zapotřebí spíše měkký materiál dobře kompatibilní s vodou, tedy hydrofilní, aby zajišťoval přísun ve vodě rozpuštěného kyslíku ku tkáním. K lékařskému použití plastů docházelo už za druhé světové války - k dočasným náhradám při ztrátách krve. Po válce se začaly používat i k vyplním dutin při odejmutí části plic. Muselo se jednat o materiály, které jsou tělem tolerovány. A právě příprava takovýchto biokompatibilních polymerů byla úkolem pro Ing. Drahoslava Líma, když v r. 1951 nastoupil do Ústavu plastických hmot (zřízeného v r. 1949 na tehdy ještě ČVUT, dnešní VŠCHT). První takový polymer představoval téma jeho disertace pro tehdejší titulu dr. (přesněji Dr.techn. nebo RTDr.), obhájené před dvaasedmdesáti lety - v r. 1953. Tento materiál však ještě nevykazoval dostatečnou mechanickou pevnost. Teprve na jaře 1955 připravil Lím (dílem i s pomocí náhody, která – jak říkal už Louis Pasteur - však preferuje připravenou mysl) polymer dostatečně pevný. Což hned od-demonstroval odlitím oční čočky. Výsledky vedly Wichterleho k návrhu projektu směřujícího k aplikacím nového materiálu. A také k podání patentové přihlášky, která vedla k čs. patentu č. 91918: ‚Způsob přípravy hydrofilních gelů‘, přihlášený 23. dubna 1955, a vydaný 15. září 1959, s autory: akademik Oto Wichterle a inž. dr. Drahoslav Lím (na patentu je použito Oto, ne Otto). Tomu časově předcházelo podání přihlášky jen samotným Wichterlem (PV 187-53), kterou pak nahradila ta verze se dvěma autory. V lednu 1960 vychází o tomto polymeru i jejich článek v časopise Nature: Hydrophilic Gels for Biological Use Odkaz.

Vyzkoušení biologické kompatibility nového polymeru se věnoval oční lékař MUDr. Maxmilián Dreifus z 2. oční kliniky Fakulty všeobecného lékařství UK, který jej úspěšně odzkoušel zejména na psech. Pokusná výroba kontaktních čoček byla zahájena záhy - někdy na přelomu let 1956/1957, prvé zařízení na jejich odstředivé lití postavil Otto Wichterle v r. 1961 a hned také patentoval. Pro kovové odlitky byla technika odstředivého lití známa už v 16. století, britský patent je z r. 1807, aplikace na zlaté zubní náhrady z r. 1907 - nyní však šlo o polymerující organický materiál. V roce 1965 navrhl přednosta oční kliniky akademik Jaroslav Kurz trojici Wichterle, Lím a Dreifus na státní cenu - za objev hmoty, která je snášenlivá s živou tkání a našla použití v lékařství. Návrh byl prvně odsunut, neb Otto Wichterle dostal v r. 1966 Řád práce. Státní cena byla nakonec udělena v r. 1967, ale jen dvojici Lím a Wichterle - faktorem pro Dreifusovo pominutí mohlo být, že před válkou vystudoval na německé lékařské fakultě. Maxmilián Dreifus se věnoval nejen biokompatibilitě, ale i oftalmologickým parametrům čoček a režimu jejich nošení, zabýval se též problémy kontaktních čoček pro krátkozraké, a experimentoval i s operační náhradou oční čočky plastovou. Dreifus později sepsal své vzpomínky do dosud nepublikovaného rukopisu ‚Legenda o vzniku biolékařských gelů a měkkých kontaktních čoček‘.

V roce 1966 Drahoslav Lím úspěšně obhájil na VŠCHT svou druhou doktorskou práci, a dosáhl tak tehdejší hodnost DrSc. Koncem téhož roku také převzal vedení katedry makromolekulární chemie VŠCHT s tím, že bude zanedlouho jmenován profesorem. Tento vývoj však přerušila srpnová invaze. V roce 1970 odjíždí Lím jako hostující profesor do USA. Později se snažil o prodloužení pobytu - s rodinou sice nechtěli emigrovat, ale nebyl jasný další vývoj ve vlasti. Věc se však vyvinula tak, že jeho pracovní poměr byl v Praze zrušen. V roce 1974 se sice Drahoslav Lím vrátil i s rodinou do Československa, jenom aby zjistil, že je fakticky v oboru nezaměstnatelným. Za těchto okolností se snažil o opětovný návrat k výzkumné práci v USA, což se mu však podařilo až začátkem r. 1980 - po šesti letech bez možnosti systematické vědecké činnosti. To jistě vyžadovalo pozoruhodnou vůli a vytrvalost, aby neupadl do beznaděje a psychického marasmu. Závěrečná fáze těchto Límových peripetií byla u nás tehdy známá zásluhou vysílání Hlasu Ameriky. V jeho prospěch se tehdy významně angažoval i Paul John Flory, laureát Nobelovy ceny v r. 1974 za práce o chování polymerů. Drahoslav Lím se pak stal profesorem v oboru biomateriálů a bioinženýrství na univerzitě v kalifornském San Diegu, kde se dál věnoval intenzívním a velmi plodným výzkumům. I když po r. 1989 Drahoslav Lím zajížděl zpět do vlasti, podmínky pro svůj návrat neviděl. O jeho zásadním podílu na vzniku kontaktních čoček se tehdy veřejnost ale ještě nedovídala nic.

K patrně prvnímu prolomení této neinformovanosti došlo až v r. 2003, tedy v roce, kdy Drahoslav Lím 22.8. zemřel. Roli katalyzátoru při tomto částečném vystoupení z informačního stínu sehrála jeho manželka Jana, která se po jeho smrti sama snažila o korekci legend a nejasností kolem nejdůležitější etapy v historii kontaktních čoček - přípravy hydrofilního biokompatibilního polymeru. Lím sám ale už dříve (patrně v r. 2001) připravil rukopis ‚Příběhy a události z počátků biolékařských gelů a kontaktních čoček‘. Avšak tento základní zdroj informací přes Límovu tehdejší snahu tiskem nevyšel. Ten rukopis pak spolu s dalšími materiály archivovanými rodinou Límovou použila pro přípravu svého příspěvku na mezinárodní konferenci ‚Věda v exilu‘ v listopadu 2003 Jiřina Masnerová. A v témže roce popsal příběh Drahoslava Líma i František Houdek v knize ‚České hlavy 2003‘. Rok poté pak vychází ve sborníku Národního technického muzea ‚Česká technika na pozadí světového vývoje I‘ velmi podrobný článek, jehož autorem je Ivo Kraus. Ten v motivaci pro jeho vznik zmiňuje i částečné splacení dluhu naší společnosti Drahoslavu Límovi a Maxmiliánu Dreifusovi, osobnostem, jejichž dílo našlo mnohostranné uplatnění v lékařství. Ivo Kraus též kopie oněch rodinných písemností předal k archivování Národnímu technickému muzeu, takže rukopis klíčových Límových vzpomínek dnes v Praze je. Později vycházejí i články Jiřiny Masnerové a Ivany Lorencové. Ale ve veřejnosti zjednodušený mýtus o genezi kontaktních čoček přesto panuje dodnes. Ojediněle se Drahoslav Lím a jeho výsledky přece jen objevují i v médiích: Odkaz. Vždy ale ve vzduchu zůstane spíš jen viset otázka, proč se vlastně o Drahoslavu Límovi tak dlouho nemluvilo. Ať tak či onak, konečně by už mělo nějak dojít na vydání Límových vzpomínek tiskem. Doc. Dr. Ing. Jan Šebenda (taktéž náš úspěšný badatel v makromolekulární chemii) byl bezprostředním pozorovatelem vývoje kontaktních čoček u nás a popsal onu historii takto: „... Nápad na výměnu zákalu v oku hydrofilním polymerem pochází od Wichterleho, ale konkrétní materiál na výrobu čoček vymyslel Drahoslav Lím. ...“ Odkaz. Pak v r. 2022 byla na VŠCHT odhalena pamětní deska připomínající i D. Líma.

Foto u perexu: Ukázka kontaktních čoček - Odkaz

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0