Na 11.3. připadá 15. výročí 5. největšího známého zemětřesení, a tím i havárie ve Fukušimě

V pátek 11. března 2011 došlo v Japonsku k silnému zemětřesení dnes známému jako Tóhoku zemětřesení. To vedle dalších škod způsobilo i havárii jaderné elektrárny Fukušima I, považované za nejzávažnější od Černobylské v r. 1986.

V odpoledne pátek 11. března 2011 byly nad Tokiem nízké mraky a vál tou dobou obvyklý studený severozápadní vítr z východní Sibiře. Březen a srpen jsou na japonských univerzitách dva nejklidnější měsíce. Hektický je naopak únor, kdy probíhají obhajoby studentských prací všech tří úrovní. Nový školní rok pak začíná v dubnu. Pracoval jsem ve svém officu, když po tři čtvrti na tři začala budova temně hučet - jasná to známka blížícího se zemětřesení. Bylo dlouhé a mocné. Oběma rukama jsem zachraňoval výpočetní techniku, aby nespadla na zem, zatímco z boku na mne padaly knihy z polic a ze stropu plastikové panely. Vzápětí se vypnula i elektřina, leč čekal jsem, že vbrzku zase naskočí, a tak jsem jen prováděl úklid spouště na podlaze. Po asi půlhodině jsem usoudil, že bude lepší odebrat se na to seřadiště, kam máme při větších zemětřeseních okamžitě briskně prchat pro případ následných otřesů. Na chodbě jsem však zjistil, že se historicky poprvé aktivovaly požární dveře, takže jsem byl odříznut. Normálně byly zapuštěny ve stěně, takže jsem je nebral na vědomí. Vzápětí jsem však shledal, že ve velkých dveřích jsou ještě malá dvířka, a v nich maličká klička – a ta se dala otevřít. Prvně jsem ještě prošel sousední laboratoře, ve kterých jsem sám nepůsobil, nyní temné a opuštěné s rozmláceným nádobím a vyteklými rozpouštědly, jestli někde nehoří kahan. Byla to automatická reakce - ve skutečnosti tam byla jen elektrická topná hnízda, a zdejší přímotopy jsou konstruovány tak, aby se při vychýlení ze svislé polohy samy vypnuly. Věděl jsem, že u dveří by měla předpisově viset nouzová svítilna a skutečně tam byla. Na podlaze ležela mezi množstvím písemností a knih i roztříštěná velkokapacitní tiskárna. Na seřadišti jsem se pak konečně odpresentoval, aby mne snad - Horribile dictu - nezanesli do seznamu pohřešovaných, a vyslovil názor, že místně šlo o intensitu sedmého stupně. Leč bylo mi odpovězeno, že to bylo spíše jen šest. Vzápětí jsem si uvědomil, že mluvíme v různých škálách. Zatímco Richterova stupnice má nejvyšší stupeň 10, Japonci mají vlastní seismickou škálu s nejvyšším stupněm 7. Ukázalo se též, že mobilová síť nefunguje, takže jsme byli v informačním stínu. Japonci byli jinak klidní, paniku dělala jen jedna vědma ze zámoří, která zde byla na přednáškovém turné, a zmateně se dožadovala okamžitého odvozu na letiště. Tou dobou ještě nikdo netušil, že je před námi mnoho hodin bez elektřiny, řada dnů bez pitné vody a řádného teplého jídla. Již druhého dne zely regály v supermarketech prázdnotou a do širého kraje se z nich linula příjemná vůně vína z tisíců rozbitých lahví.

Po několika hodinách však již zbytek světa obcházela zpráva, že v Japonsku došlo k velké přírodní katastrofě. Ústředí amerického geologického výzkumu prvně intenzitu odhadlo na 7,9, pak 8,9. Nakonec byla intenzita určena jako 9 či 9,1. Prakticky se vyrovnala zemětřesení r. 1952 na Kamčatce, popř. zemětřesení v Chile r. 1730. Je tak považováno za 4. nebo 5. nejsilnější zemětřesení známé historie. Vůbec největší bylo ve Valdivii v Chile r. 1960, síla 9,5. To též vyslalo tsunami napříč Pacifikem, které tehdy dorazilo po 22 hodinách i do Japonska, kde si ještě vyžádalo 142 životů. Epicentrum v březnu 2011 bylo v moři nějakých 70 km od pobřeží, poblíž města Sendai v oblasti Tóhoku. Systém včasného varování zafungoval spolehlivě, v Tokiu se vědělo o blížícím se zemětřesení přibližně s jednominutovým předstihem. Dost času nastavit mobil a snímat, jak špička tokijské rozhledny bude kmitat - nakonec se anténový systém na 333 m vysoké Tokyo Tower (nezaměňovat s 634 m vysokým Tokyo SkyTree - to nepostihlo nic) trvale ohnul a musel být vyměněn. Pohotově bylo vydáno i varování před tsunami, které k pobřeží dorazí během desítek minut. Shodou okolností ale tři dny před tím bylo v té oblasti jiné zemětřesení, také s varováním před tsunami - to však nakonec bylo jen 60 cm. Již nikdy se nedozvíme, kolik z 19747 potvrzených obětí (v tom počtu na 246 sebevražd v důsledku dlouhodobého psychického stresu) a také z 2556 pohřešovaných pak to další varování bohužel podcenilo.

Daná oblast v Tóhoku má historické jméno Sanriku, a tak se též hovoří o Velkém zemětřesení a tsunami Sanriku. Tamtéž se i odehrálo Sanriku zemětřesení z 2.3.1933 o síle 8,4, které si vyžádalo na 3000 obětí. A také Sanriku zemětřesení z 15.6.1896 s intenzitou 8,5 s počtem obětí kolem 22000. V Japonsku si nejvíce životu vyžádalo Velké zemětřesení Kantó z 1.9.1923 o síle 7,9 - z jeho 143000 obětí ale mnoho připadá na následující požáry a také na následné pronásledování Korejců, nepodloženě obviněných z otravování pitné vody. Nyní každoročně na 1. září probíhá celonárodně nácvik zalézání pod lavice ve školách, briskních úniků na seřadiště, snášení z výšek pomocí hasičských plošin.

V sobotu proud dál nešel, a tak jsem vyrazil do jednoho z evakuačních středisek. Ta jsou po celém Japonsku, a jsou to buď kulturní domy nebo školní tělocvičny - bytelné železobetonové stavby s kvalitní palubovkou a vlastním dieselagregátem. Tam se ze skladišť vytáhnou tzv. futony, vpodstate tlustší vatované přikrývky, na kterých se pak spí. Bylo tam dost plno, erár podával zelený čaj a chutné sušené nudle, co stačí přelít horkou vodou. Zahlédl jsem tam i skupinu Číňanů, co bušila do notebooků - nějakým čínským trikem se dokázali napojit na jakousi síť.

Japonsko pokrývalo ze 30-40% svou spotřebu elektřiny jadernými elektrárnami. V nich se na začátku zemětřesení automaticky aktivuje odstavovací režim. Fyzicky nejbližší epicentru byla relativně nová (první reaktor spuštěn v r. 1984) elektrárna Onagawa (Ženská řeka) poblíž Sendai, částečně odstíněná směrem k epicentru jedním poloostrovem a několika ostrůvky. Ta neutrpěla žádnou škodu, podobně jako elektrárna Tokai relativně blízko k Tokiu - zde tsunami v zásadě stačila odklonit ochranná hráz. Mezi těmito dvěma místy pak leží dvě elektrárny Fukušima (Šťastný ostrov), z nichž zejména pro elektrárnu Fukušima I mělo tsunami fatální následky. Stavba elektrárny Fukušima I začala už v r. 1967 a její reaktory ze sedmdesátých let tak tehdy už spíš dosluhovaly. Úplně na severu je pak jaderné centrum Rokkasho, kde je třeba i odbočka Mezinárodního střediska pro termojaderný výzkum ITER s ústředím ve francouzském Cadarache, ale ani v Rokkasho ke škodám nedošlo. Po M9 tsunami byly v celém Japonsku všechny reaktory postupně odstaveny, ale pak navráceny zpět do provozu. Budoucnost nukleární energetiky v zemi vycházejícího slunce zatím ale zůstává otázkou poněkud otevřenou pro obě mezní řešení.

I když onen příznivý severozápadní vítr většinu radioizotopů odnášel nad oceán, univerzita se tehdy rozhodla uzavřít kampus až do konce školního roku, tedy do konce března. Později byl zákaz relaxován pro nás staffs, kteří mohli docházet ku kontrole techniky. Těšil jsem se jisté neoficiální výjimce - jako osoba i fyzicky na kampu bydlící. Univerzitní stráž mě brala na vědomí jako svého druhu maskota - dokud pracuji, tak jistě ještě nejde do tuhého. Tehdy totiž z Japonska uprchlo velké množství cizinců (uvádělo se číslo až 600000). Osobně jsem o tom ale neuvažoval - při letu ve výšce 10km je člověk nakonec vystaven většímu pronikavému záření, než co mohl pochytit z Fukušimy. Podle mých propočtů můj denní příděl z Fukušimy odpovídal tak jednomu banánu (ten je po paraořeších nejvíce radiaktivní potravina - výživné jsou v tom směru i třeba brambory nebo meruňky). A jako maskot jsem to univerzitním strážcům stejně udělat nemoh - i kdyby opravdu do tuhého nakrásně šlo. Česko ale tehdy stihlo prošvihnout pěknou PR příležitost. Tehdy do Japonska letěly dva armádní Airbusy, hlavně pro filharmoniky, kteří se mylně domnívali, že jim hrozí nebezpečí. Když už sem ta dvě letadla letěla, tak neměla být prázdná, ale měla vézt plzeňské a to se mělo hned z letiště odvézt záchranářům na sever. Byla by to pro Japonce první pozitivní zpráva po dlouhé šňůře špatných, která by obešla všechny TV kanály. Tehdy zde byl mimo jiného i nedostatek balených nápojů, neb pitná voda buď netekla, nebo mohla být kontaminovaná. Třeba americké ozbrojené síly v Japonsku na to pak zareagovaly, a začaly balenou vodu ze svých strategických proviantních zásob dopravovat do postižených oblastí svými helikoptérami. Tato operace měla krycí jméno Tomodači - Přítel.

Vládní komise pro fukušimskou katastrofu výstižně konstatovala, že byla Japan-made, že šlo o (odstranitelné) chyby na japonské straně. Vyzvedl bych tři. V čele elektrárenské společnosti stál člověk, který jistě věděl, jak zvyšovat cenu akcií, ale o technickém fungování elektrárny mnoho neznal. Po tsunami zareagoval bleskově - nechal se odvézt do nemocnice kvůli vysokému krevnímu tlaku. V hierarchické japonské organizaci to ale znamenalo její úplné ochromení. Ve chvíli, kdy tsunami vyřadilo dieselagregáty zajišťující chlazení reaktorů, bylo řešení nasnadě - požádat okamžitě japonskou a americkou armádu o poskytnutí mobilních agregátů. Takovou žádost ale může udělat jen nejvyšší šéf společnosti, neb se překračují její hranice. Aspekt druhý - jaderné elektrárny jsou v Japonsku zakládány u moře, často na původně vysokém břehu. Útes se vybere dost k hladině a na tomto loži se elektrárna postaví. Pokud by se s vybíráním útesu skončilo o patnáct metrů výše, tak by žádný problém s tsunami nemoh nikdy nastat. Jedinou nevýhodou by byla obtížnější vykládka materiálů dopravovaných po moři. Jenže Fukušima I byla právě umístěna příliš blízko k hladině. Věc by nakonec ošetřila i vyšší ochranná hráz, jako u elektrárny Tokai. Třetí aspekt se týká vyvedení pojistných ventilů z reaktorů. Jak stoupá teplota v nechlazeném reaktoru, stoupá i tlak a v jistém okamžiku ventil musí začít odpouštět radioaktivní páru. Při vysokých teplotách a za katalýzy kovy se ale voda rozloží na vodík a kyslík. Ježto ventily byly vyvedeny pod střechu a ne nad ní, naplnil se prostor výbušnou směsí vodíku a kyslíku a nasledná exploze vršek věže rozmetala. Média to ale pohotově interpretovala jako jaderný výbuch a odstartovala paniku ve veřejnosti. Dezorientovaná vláda dokonce uvažovala o (neproveditelné) evakuaci celé oblasti velkého Tokia.

M9 zemětřesení a tsunami ovlivnilo osudy miliónů lidí. Ovlivnilo i život domácí a divoké zvěře. V evakuvané zóně kolem Fukušimy nicméně úspěšně přezimovala stáda dobytka, vypuštěného do volné přírody, neb se o ně neměl kdo starat. Byli tam dokonce pštrosi z bývalé pštrosí farmy. Divoká zvěř se nelovila, neb byla předpokládaně radioaktivní. Katastrofa ovlivnila i osudy lodí. Rybářská loď Ryou-Un Maru (Rybářský úspěch) se utrhla ze svého kotviště a jako loď duchů se nakonec dostala až do amerických vod. Její bludnou pouť ukončila 5.4.2012 palba z kanónů americké pobřežní stráže. V létě 2012 vyvrhl Pacifik masivní japonský přístavní ponton na pláž v Oregonu. Jiná plavidla skončila na pláních Tóhoku. Výletní loď Hamayuri (Liliová pláž) s pomocí tsunami elegantně dosedla na střechu hotelu (odkud byla později snesena). Rybářskou loď Kyotoku Maru No. 18 (330 tun) tsunami zaneslo do polí 800 metrů od břehu, kde se tyčila až do září 2013. I když se těšila zájmu návštěvníků oblasti, trvalým památníkem se nestala. V hlasování obyvatel obce převážil názor loď sešrotovat. Podstatně těžší nákladní loď Asia Symphony (4724 tun) vyvrhlo tsunami jen na přístavní molo. Ale i osudy alespoň některých plavidel se po tsunami vracejí do původních kolejí - Asia Symphony byla s pomocí jeřábové lodi přenesena zpátky na hladinu Pacifiku. Ve městě Minamisanriku bylo po letech diskuzí rozhodnuto zachovat jako svérázný monument ocelový skelet dvouposchoďové budovy Úřadu pro prevenci přírodních katastrof, ve které zahynulo jeho 43 zaměstnanců.

Japonci ale víc hledí do budoucnosti - a tedy i vstříc dalším řáděním živlů. Dvě jsou jistá, jen se neví kdy nastanou. Jedním je periodicky přicházející Velké zemětřesení Kantó. A druhým je taktéž se opakující erupce majestátné sopky Fudži. Leč ani seismologové ani vulkanologové ale neznají odpověď na otázku, kterým směrem Velké zemětřesení Sanriku ty budoucí události posunulo.

A ještě praktická zkušenost, která se třeba může hodit. Pitná voda tehdy buď netekla neb popraskalo potrubí, nebo mohla být (dost jistě) už radioaktivně kontaminovaná. Balená voda byla okamžitě vykoupena. Místo té jsem si pořídil červené (australské) víno, neb i to je zdrojem nezávadné vody, a nadto i zdrojem potřebného minerálu draslíku (pokud by vypadl v podobě vinného kamene, bylo pochopitelně třeba zkonzumovat i ten). Jak totiž prokázáno na myších, draslík urychluje vylučování případného stroncia z organismu. Víno jsem ředil destilovanou vodou z jejích starých laboratorních zásob, popř. zeleným čajem připravovaným taktéž z té destilované vody. Destilovanou vodu samotnou jsem pít nechtěl, neb panují nejasnosti kolem účinků nedostatečného osmotického tlaku na buňky v žaludku. A právě proto jsem ji ředil (nebo lépe zahušťoval) vínem. A to jistě též přispělo k tomu, že jsem (dle dostupných informací možná jediný) našinec či dokonce Kaukasian, který šťastně prožil celou tu Fukušimskou jadernou kalvárii NEJBLÍŽE jejímu epicentru Odkaz. (BTW – to výše zmíněné cizí slovo Kaukasian/Caucasian má význam: Běloch s kořeny v Euroasiii na severozápad od Kavkazu, v Japonsku běžný termín, figuroval i v dotaznících).

Foto u perexu: Mapa naměřené síly Tóhoku zemětřesení v roce 2011 (údaje v japonské seismické škále 0-7): Odkaz.

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0