I Nobelovský výbor se (byť se to stává velmi zřídka) může zmýlit

I Nobelovský výbor se někdy - byť jen velmi zřídka - může zmýlit. Čehož příkladem je udělení Nobelovy ceny za fysiologii a lékařství v roce 1926 za (tehdy) domnělý objev příčiny rakoviny.

Výběr kandidátů na Nobelovy ceny je velmi pečlivě organizován, tak jak si prestiž této ceny zaslouží. Uzávěrka návrhů pro každý rok je 31. ledna. Existuje široká škála osob, které mohou návrhy podat. Největší význam ovšem mají návrhy od členů Královské švédské akademie věd, členů pětičlenných Nobelovských výborů, a dřívějších laureátů. Návrhy též mohou podávat všichni řádní profesoři daného oboru ze Skandinávie, a na určité rotační bázi též řádní profesoři z celého světa. Každoročně se sejde několik stovek návrhů - nejvíce v oboru fysiologie a medicíny, kde počet překračuje 400, naopak ve fyzice se pohybuje jen kolem 200. Jádro výběrového řízení spočívá na pětičlenných výborech, které během jara a léta několikrát zasedají, a mimo jiné si též vyžadují stanoviska předních světových specialistů. Konečný výběr Nobelovských výborů ve vědních oborech je v září předložen k projednání příslušné sekci Akademie, a posléze zhruba kolem poloviny října se schází plénum Akademie k hlasování. V každém vědním oboru ovšem existuje celá řada význačných učenců nikdy Nobelovou cenou nepoctěných – prostě proto, že každý rok může být cena udělena nejvýše třem v dané oblasti. Zcela výjimečně se však ve třech vědních oborech stává, že udělení ceny se stane poněkud kontraverzní (takové kontraverze jsou ale častější v oborech literatura či mír). K jednomu takovému případu došlo ve dvacátých letech v oboru fysiologie a medicíny.

Johannes Fibiger, profesor patologie na Kodaňské univerzitě, nalezl v r. 1907 u tří krys infikovaných tuberkulózou v jejich žaludcích změny, které považoval za rakovinu. O příčinách rakoviny tehdy nebylo známo téměř nic, byť již v r. 1775 byla navržena možná souvislost mezi sazemi a specifickou formou rakoviny vyskytující se často u londýnských kominíků (dnes se za odpovědný v případě sází považuje cyklický uhlovodík benzpyren C₂₀H₁₂ často vznikající při spalování, ale za kancerogenní bývá obecně označována již řada dalších sloučenin). Fibiger měl avšak za to, že příčinou nemoci by mohli být parazitičtí červi, které též v postižených žaludcích nalezl. Nicméně krmení daným druhem červů ke vzniku rakoviny nevedlo. Tito červi jsou též přenášeni šváby, a když Fibiger počal myši a krysy krmit těmito šváby, opět se objevily ony patologické změny v žaludcích. To podpořilo představu, že příčinou rakoviny je podráždění tkání. Fibiger publikoval tyto výsledky v r. 1913 a podnítil tak řadu dalších studií hledajících kancerogenní agenty. V roce 1926 obdržel Nobelovu cenu, a dva roky poté se on sám stává obětí rakovinného onemocnění.

Po Fibigerově smrti se ale začaly objevovat pochybnosti, zda změny, které pozoroval, byly skutečně rakovina. Jeho pokusy se nadto nedařilo reprodukovat. Posléze v padesátých letech byly znovu analyzovány jeho preparáty, a patologické změny označeny za nerakovinné. Nadto, za příčinu jím pozorovaných změn se začal považovat jen pouhý nedostatek vitaminu A, nikoliv samotní červi.

V roce 1863 se chudému samuraji v horské prefektuře Nagano narodil třetí syn a dostal jméno Katsusaburo. Nadanému chlapci chudá rodina nemohla hradit studium, a tak ho adoptoval lékař Yamagiwa, jehož příjmení mladý Katsusaburo převzal. Adopce mu umožnila vystudovat medicínu na Tokijské imperiální univerzitě. Na samém konci století je vyslán na dva roky do Německa s instrukcí od vlády studovat léčbu tuberkulózy. V druhém roce pobytu působil v laboratoří R. Virchowa, autority na buněčnou patologii. K jejich prvému setkání se váže zajímavá historka. Jak se k němu Virchow přibližoval, aby ho přivítal, uctivý Japonec bezděky ustupoval. Virchow vztyčil paží a pravil: To nic nepřináší - progresivně myslící osoba se musí vždy pohybovat kupředu, kupředu! Virchow zastával názor, že rakovina je reakcí buněk na podnět z prostředí. Při odjezdu Yamagiwu nabádal, aby se věnoval experimentálnímu studiu rakoviny.

Po návratu z Německa se Yamagiwa stal profesorem patologie v Tokiu, ale první léta mu zcela zabrala výuka a organizační práce. Teprve až kolem roku 1908 začal skutečný výzkum ve směru doporučovaném Virchowem. V první vlně zkoušeli parafin aplikovaný na uši myší, leč bez valného výsledku. Uši akorát tuhly a krabatěly se. Ani jiné substance neprodukovaly rakovinu, a mladší kolegové nejevili mnoho nadšení pro tento typ výzkumů. Ale v r. 1913 dorazil Kouichi Ichikawa, čerstvý absolvent Tohoku imperiální univerzity v severním městě Sendai. Mladý seveřan se dychtivě vrhl do práce (později se stane profesorem Hokkaidó imperiální univerzity v ještě severnějším Sapporu). V té době se Yamagiwa rozhodl přejít od myší ku králíkům, vzhledem k jejich podstatně větším uším, a začali na ně aplikovat uhelný dehet (ten stejně jako saze obsahuje i benzpyren). V té době Yamagiwa onemocněl tuberkulózou a experimenty byly prováděny samotným Ichikawou, pro svou zatrvzelost přezdívaným medvěd ze severu. Když se Yamagiwa poozdravil a prvně pohlédl do mikroskopu, zvolal: Ichikawo, to je to pravé! Vztyčil se ze židle a začal pobíhat po laboratoři volaje: My jsme to dokázali! Tyto výsledky o aplikaci dehtu na králičí uši publikované v r. 1915 se dnes považují za první experimentální chemickou kancerogenezi. Yamagiwa se však již nikdy z tuberkulózy nevyléčil, a když v r. 1930 umíral, vážil pouhých 34.5kg. I když byl pominut Nobelovským výborem, získal cenu Japonské akademie a další pocty. Jeho mozek je dodnes uložen na lékařské fakultě Tokijské univerzity.

Nobelovská nadace umožňuje po padesáti letech přístup do svých archívů. V případě Nobelovy ceny za fysiologii a medicínu z roku 1926 však ku zveřejnění klíčových fakt došlo už v r. 1966. Stalo se tak na 9. mezinárodním rakovinném kongresu, který se tehdy konal v Tokiu. Mezi účastníky byl i 84-letý prof. Folke Henschen, který participoval na rozhodování v roce 1926. Ve své přednášce vzpomínal na tehdejší události. On sám trval na udělení Nobelovy ceny Yamagiwovi. Ale jiní členové výboru vyjádřili názor, že je příliš brzy na udělení ceny do Asie. Henschen sám byl tehdy příliš mladý, a tak jeho názor nebyl akceptován. A tak cenu obdržel Fibiger, ač jeho výsledky se později ukázaly být méně významné, než se původně zdály. Z dnešního pohledu, ze tří možností (Yamagiwa sám, Fibiger a Yamagiwa, Fibiger sám), Nobelovský výbor tehdy zvolil tu nejméně relevantní (i když Yamagiwa byl na Nobelovu cenu nominován sedmkrát). Po tomto kontraverzním dění pak trvalo celých čtyřicet let, než další badatelé obdrželi Nobelovu cenu explicitně za výzkumy rakoviny. Mimochodem, jiným takovým politováníhodným omylem bylo i udělení Nobelovy ceny v oboru fysiologie a medicíny roku 1949 za lobotomii [spornou (pokud ne šarlatánskou) neurochirurgickou techniku (opuštěnou po zavedení úspěšné léčby neuroleptiky v padesátých letech)].

Je velmi japonské vyjadřovat pocity básnickou formou haiku. Haiku nevyžaduje rým, požaduje tři řádky, každý s předepsaným počtem slabik: pět - sedm - pět. Patrně nejznámější haiku pochází od slavného mistra jménem Matsuo Basho (1644-94). V originále zní: Furu ike ya - kawazu tobikomu - mizu no oto, což přeloženo dává: Je starý rybník - když žába v něj skočí - zvuk vody vydá. I prof. Yamagiwa oslavil svůj životní objev složením haiku, dodnes známé a připomínané. Je pozoruhodná též tím, že učenec ani v jednom řádku nedodržel předepsaný počet slabik, což by normálně bylo nepatřičné, ale třeba v tom byl velmi pečlivě promyšlený záměr (i rakovina je nakonec důsledkem nedodržení genetického kódu). Ono oslavné haiku zní: Docíleno rakoviny - povznesen a s hrdostí - zvedám se od díla. A pokud bychom chtěli v českém překladu dodržet předpisové počty 5-7-5 slabik v haiku, tak třeba takto: Rakovina zde – povznesený a hrdý - vstávám od díla.

P.S.: Toto se už tedy netýká Nobelových cen, ale mělo by se to u nás občas připomínat - TGM: Demokracie je diskuse, & Osvícenec Voltaire: Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.

Foto u perexu: Znak Japonské Akademie, která Katsusaburo Yamagiwu svou cenou ocenila už v roce 1919 ( Odkaz).

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0