Einstein nesmí dostat Nobelovu cenu - i kdyby to požadoval celý svět

Tato věta zazněla na zasedání Nobelovského výboru ještě v r. 1921. Teprve o rok později byla oznámena cena za fyziku pro Einsteina, byť kompromisně za výklad fotoelektrického jevu (a ne za teorii relativity) - zpětně za r. 1921.

V červnu 1902 nastupuje tehdy třiadvacetiletý Albert Einstein do svého prvého řádného zaměstnání na Patentovém úřadě v Bernu (před tím se živil třeba jako zástupný učitel na střední škole). Toto zaměstnání mu poskytlo lepší pomínky i pro vědeckou práci, což vedlo k sérii čtyř prací vyšlých během r. 1905. Dlužno podotknout, že tehdy práce vycházely i jen během dvou měsíců od zaslání. Nejprve vyšla práce navrhující vysvětlení fotoelektrického jevu, využívající tehdy novou kvantovou hypotézu Maxe Plancka, následovaná výkladem Brownova pohybu. Na konci září je to pak speciální teorie relativity, a nakonec v listopadu s ní související ekvivalence hmoty a energie E=mc² (pokud v některém prohlížeči nepřežije horní index, tak zde jde o druhou mocninu rychlosti světla). Po deseti letech pak dokončuje obecnou teorii relativity, jejíž potvrzení umožnilo pozorování zatmění Slunce v květnu 1919. Tehdy výsledky britské expedice do rovníkových oblastí potvrdily teorií předpovězený mírný ohyb světelných paprsků od hvězd při průchodu kolem Slunce. Zformovala se sice i vlivná a vytrvalá skupina odpůrců teorie relativity, zvláště v Německu. Einstein se proti výpadům ohradil novinovým článkem s tím, že jeho výsledky by napadány nebyly, pokud by on sám nebyl Židem. I přes tyto pochybené výpady se ale Einstein stavá všeobecně známým učencem.

Nicméně Nobelovský výbor pro ceny za fyziku váhal, a nakonec v listopadu 1921 se zatím rozhodl cenu za ten rok neudělit, a jen vyčkat. V tomto výboru byl největším odpůrcem Nobelovy ceny za teorii relativity Allvar Gullstrand. Ten se obíral šířením světla v oku, za což i v roce 1911 obdržel Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Nové výsledky jdoucí mimo rámec klasické fyziky však byly hluboko pod obzorem jeho úzkého odborného zaměření. Teorii relativity považoval za chybnou a neužitečnou, ba i šarlatánskou. Nezviklal ho ani poměrně značný počet nominací, které už obdržela. Svůj názor tehdy shrnul do postulátu: Einstein nesmí dostat Nobelovu cenu - i kdyby to požadoval celý svět. Leč Gullstrand pak v roce 1922 v Nobelovském výboru končil.

Jeho nástupcem se stal Carl Wilhelm Oseen, teoretický fyzik z univerzity v Uppsale, který naopak nepochyboval o významu teorie relativity. Byl si také vědom, že neudělení Nobelovy ceny Einsteinovi by poškodilo důvěryhodnost vůbec celého tohoto ocenění. Jako kompromis proto navrhoval udělit Einsteinovi cenu nikoliv za teorii relativity, nýbrž za jeho výsledky o fotoelektrickém jevu. Ty totiž úspěšně vysvětlovaly experimentální pozorování. Výsledkem tohoto kompromisního přístupu pak bylo, že v září 1922 Nobelovský výbor pro fyziku odsouhlasil udělení ceny Einsteinovi, a to za rok 1921. Takové odročení jednání o jeden rok totiž pravidla cen umožňují. Text pro Nobelovský diplom zněl: Albertu Einsteinovi za jeho služby teoretické fyzice, a zvláště pak za jeho objev zákonitostí fotoelektrického jevu. Současně byla schválena i cena za rok 1922, a to Nielsu Bohrovi za studium atomové struktury. Ve své pozdější Nobelovské přednášce se však Einstein stejně věnoval především teorii relativity. Cenu musela jistě též uvítat jeho první žena Mileva, které při jejich rozvodu v roce 1919 přislíbil, že ona obdrží celou finanční odměnu spojenou s Nobelovou cenou - až mu bude udělena. Mileva se totiž starala o jejich dva syny (osud jejich prvorozené dcery se dodnes nevyjasnil).

Oceněné Einsteinovo vysvětlení fotoelektrického efektu z roku 1905 dnes funguje třeba v solárních panelech. A další jeho výsledek z toho roku o ekvivalenci hmoty a energie zase funguje v jaderných elektrárnách či při termojaderných reakcích na Slunci – a jednou bude využíván i v termojaderných elektrárnách. Pokud si vezmeme jako ukázku termojaderných procesů na Slunci třeba reakci: D + T = He + n (tedy deuterium neboli těžký vodík plus tritium neboli supertěžký vodík dává helium a neutron), a posčítáme podél ní relativní atomové hmoty, najdeme hmotností deficit: 4,0015 + 1,0087 – 2,0136 – 3,0160 = -0,0194 (v jednotkách g/mol – např. 1 mol vody má zaokrouhleně hmotu 18 g/mol). A odtud dostaneme výtěžek energie (v jednotkách joule J, resp. v kilojoulech kJ, na mol): mc² = (0,0194*0.001 / Nav) * c² * Nav, kde Nav je Avogadrovo číslo (které se ale vykrátí), takže máme (zde by prohlížeč zase měl zobrazovat mocniny 10, jako třeba miliardu 10⁹): 0,0194*0,001*(2,99792458*10⁸)² =1,75*10⁹ kJ/mol (tedy pěkných 1,75 miliardy kJ/mol). Pro srovnání zmiňme, že třeba spalování (molekulového) vodíku tak, že vznikne jeden mol vodní páry, poskytne jen mnohařádově menší energii 242 kJ/mol.

Foto u perexu: Princip fotoelektrického jevu na západoněmecké poštovní známce.Odkaz

XXXII. díl seriálu: 666@Sky - Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné [blankyt:666THz]; XXXI. díl seriálu: Odkaz ; XXXIII. díl seriálu: Odkaz

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0