A jak dopisní obálky otevírala StB?

Nedávné otevírání (skalpelem) dopisní obálky s vyjádřeními TGM z 30. let jistě přivedlo řadě diváků na mysl různé otázky - třeba i jak jinak se otevíraly dopisy. Tak kupř. StB to dělala vodní parou (a pak je zase zalepovala).

Otevírání dopisní obálky s vyjádřeními TGM z třicátých let jistě přivedlo řadě diváků na mysl různé souvisící otázky. Kupř. známý publicista Ondřej Neff hovoří o „rituálním otevírání obálky po bezmála sto let zavřené“ a připojuje zajímavou sci-fi vizi,Odkaz jiným se třeba připomenul i Jára da Cimrman.Odkaz K otevření samotné obálky byl použit ocelový nožík, skalpel, i když stylovější by asi byl nějaký historický nůž na otevírání dopisů.

Kdo zažil aspoň osmdesáta léta (o předchozích třech desetiletí nemluvě) věděl, že dopisy se mohly úředně (byť neoficiálně) otevírat. A tím už bylo celkem dost dáno, co se do nich mohlo, resp. nemohlo psát.

StB měla pro kontrolu korespondence speciální pracoviště, ta sledovala především soukromé zásilky do kapitalistické ciziny. V Praze se to dělo v budově poblíž Masarykova nádraží. Obálky se normálně zalepovaly škrobovým lepidlem rozpustným ve vodě, nakonec tomu tak je i dnes. U tohoto typu lepidla pro jeho rozlepení stačila několikaminutová expozice účinkům horké vodní páry generované elektrickým ohřevem v nádrži s vodou. Po vyhodnocení obsahu se pak obálka naopak zase škrobovým lepidlem uzavřela a řádně vylisovala, takže otevření nebylo patrné. Je jasné, že vcelku muselo jít o činnost dost logisticky náročnou (a taky náročnou na lidské a materiální zdroje).

Nejprve bylo ovšem třeba vůbec vyčlenit obálky pro otevírání určené, tedy přes sledované typy adres – především ovšem šlo o zásilky do kapitalistické ciziny. Hodí se poznamenat, že zásilky odesílané z institucí byly v obálkách s vytištěnou adresou instituce, nadto ale platilo, že musel být na obálce připojen též otisk razítka s toutéž adresou. V institucích ovšem existovalo vnitřní schvalování obsahu a archivování kopiíí schválených dopisů. A naopak, dopisy došlé na instituci z ciziny se tam oteviraly, prvně pověřená osoba kontrolovala nezávadnost obsahu a teprve pak se zásilka mohla předat adresátovi. Tento postup tak StB umožňoval soustřeďovat se sledovacích pracovištích na dopisy soukromé.

Pokud jste např. pracovali v akademickém ústavu (přesněji ústavu přírodovědném), vedli jste celkem čilou korespondenci se světem, a taky jste posílali výsledky k zvěřejnění do mezinárodních časopisů. Nadto v osmdesátých letech se stalo možným z akademických pracovišť i vyjíždět do ciziny tzv. na pozvání, kdy navštívené (tedy zvoucí) zahraniční pracoviště hradilo veškeré náklady. Ovšem tuzemský úřední aparát vymyslel důležitou brzdu – muselo jít o tzv. nevyžádané pozvání. Samozřejmě, že pozvání specielně na delší stáž se musela naopak dojednávat (delší dobu) předem, ač zrovna toto bylo zakázané. Jedna možnost bylo věc dohodnout ústně při návštěvě zahraničního kolegy u nás. Ježto tehdy dokonce i soukromá korespondence podléhala povolení od zaměstnavatele (musely být totiž schváleny i adresy na které se psalo soukromě), bylo by bezpečnější případnou korespondenci o takové stáži odesílat ze země s liberálnějšími poměry jako Maďarsko či Polsko - což ovšem bylo snažení na velmi dlouhé lokte. Tak jsem si třeba dojednal stáž v Japonsku na tamní výzkumné stipendium, nebo později stáž v Západním Německu na Humboldtovo stipendium.Odkaz Na tu poslední stáž jsem však mohl vyjet až v r. 1990,Odkaz před tím jsem totiž dostal v důsledku udání své korespondence (vedené z ciziny do ciziny) zákaz zahraničních kontaktů.Odkaz A pak mi ten můj osobní udavač, zatím co jsem byl na tom Humboldtově stipendiu, znemožnil působit dál ve vlasti.Odkaz Prostě divoké akademické devadesátky, kdy byla znemožňována vědecká práce produktivním výzkumníkům jenom proto, že byli nehodícími se svědky něčích lidských či odborných selhání a přešlapů.Odkaz , Odkaz Na některých akademických pracovištích totiž mohl být výskyt různých ochotných informátorů takový, že snad i mohlo dojít na naplnění památného kánonu, že „na deset lidí měl být jeden agent nebo jiný spolupracovník“.Odkaz Našel se tam třeba věrozvěst, který si do vlastního životopisu napsal (StB vytěžovala i materiály z kádrových odděleníchOdkaz), že „situaci považoval za zralou pro zahájení konsolidace poté, co se do čela postavil s. Husák“. Odkaz Přirozeně tím vzbudil zájem příslušných míst, která situaci naopak považovala za zralou pro fiktivní verbovku. Odkaz Takovéto postavy byly ochotné i udávat korespondenci s emigranty odeslanou z ciziny – když ji nějakým úskokem získali od adresáta (nebo ji i zcizili).Odkaz Motivací byla snaha zavděčit se a získat tak různé výhody. Naopak obětm hrozilo vězení,Odkaz a mohlo dojít i na návrh hrdelního trestu. Odkaz

Ta zmíněná fiktivní verbovka upomíná i na dodnes nezmapované tzv. agenty F. V osmdesátých letech, pod vlivem nazrávající perestrojky, se KGB zaměřila na vyšší profesionalitu svého provozu, solidní vzdělání štafu, větší aplikaci poznatků vědy - např. psychologie či výpočetní techniky. Tyto trendy se pak přenášely i do dalších východoevropských tajných služeb. Sledování disidentů ustupovalo do pozadí, šlo o získávání kvalitních informací důležitých pro kompetentní řízení státu. Tak se začal objevovat i nový typ agentů, tak zvaní agenti F, agenti pro nový styl v budoucnu. Ti se měli rekrutovat ze sfér, kde se takové informace daly získat. Agenti F měli jiný, nezávislý systém své evidence. O nich se v našich podmínkách zatím ví jen velmi málo.Odkaz Poslední zatím zachycená stopa o agentech F pochází z konce listopadu 1989, kdy vedení StB vydalo pokyn ku stažení veškeré dokumentace o agentech F na svou I. správu, tedy rozvědku, nejvíce napojenou na KGB. Agenti F nebyli podchycení v normálních registrech svazků a proto se nemohou objevit v legendárních Cibulkových seznamech, a není o nich též ani zmínka v lustračním zákoně. Úlohu rozvědky i její archívy převzal pak náš dnešní ÚZSI - Úřad pro zahraniční styky a informace. Existence agentů F byla sice čas od času zmíněna, ale jinak byla ve stínu zájmu médií. Jaký byl další osud jejich dokumentace po přesunu na I. správu je nejasné - její cesta mohla pokračovat dál, třeba do naprostého bezpečí areálů sovětských jednotek, mohla třeba i být nakonec zničena. Může ale být i dodnes uložena někde hluboko v našich archívech, neb zvlášť pro materiály rozvědky platí, že nemohou být zpřístupněny, pokud by to mohlo vyvolat problémy pro stát. Příkladem jsou třeba výsledky vědeckotechnické špionáže, které by v případě zveřejnění mohly vést k žalobám na stát ze strany poškozených zahraničních firem. Kdyby byl seznam agentů F někdy zveřejněn, nemělo by to pro ně bezprostředně praktických následků, neb by se přesně podle dikce zákona mohli odvolat na negativní lustrační osvědčení. A zákon by asi nemělo moc smyslu měnit, neb se spíš dá předpokládat, že u F agentů mohlo jít jen o tu hoření fiktivní verbovku - jako nový přístup u nového typu spolupráce, tedy o ústní dohodu o spolupráci bez jakéhokoliv podpisování. Agenty F by měli být lidé, o které StB měla zájem právě i vzhledem k budoucím změnám, takže jejich zveřejnění by ale mohlo poněkud pozměnit pohled na historii polistopadového dění. Jejich jména znají bývalí vysocí důstojníci StB, a pokud by byli zbaveni mlčenlivosti, a byli ochotni o tom hovořit, mohlo by to být dosti zajímavé. U spolupracovníků v nějakém vyšším postavení, citlivých na svůj image, se záměrně nevyžadoval podpis vázacího aktu – aby to nenarušilo tvorbu psychlogicky příznivého, spíše jakoby partnerského vztahu k řídícímu orgánu, a tím přísun informací. Pak se právě přistupovalo k fiktivní verbovce. Citlivé psychologické pozorování objekta bývalo u StB šarží dobře vyvinuté, dokázali zachytit  mnoho a mnohé. Odkaz V daném případě se např. popisují takové detaily jako rozrušenost, rozechvělost, přehnanou slušnost, zrychlený dech, třaslavý hlas, časté sundávání a odhazování brýlí. Ale současně snahu působit suverénně a získat důvěru - přesvědčit o pochopení pro jejich práci a kladném vztahu k nim.

Poznávání provozu Stb ztěžuje nekompletnost materiálů. Např. u posledního období před listopadem 1989 se předpokládá, že došlo k 99% skartovani. Současně je to právě i zatím přetrvávající neznámý osud jiných aspektů - jako třeba věcí vztahujících se k F agentům. Zde by možná stačilo dál hledat – a ani by to nemuselo být tak zevrubně jako StB hledala v dopisech občanů.

[hniloba@AVCR neboli Akademická špína v krystalicky čisté formě: Část LXIII.; LXII. díl seriálu: Odkaz LXIV. díl: Odkaz ]

Foto u perexu: Sbírka stylových nožů na otevírání dopisů Odkaz .

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0