Přestože je stále více a více evidentní, že projekt tzv. Evropské měnové unie (EMU) nejde tím směrem, který si jeho tvůrci vysnili, stále jsou v České republice politici, kteří usilují o přijetí jednotné měny.
Buď bezpodmínečně (typicky TOP09 nebo STAN) nebo s odkazem, že „teď na to ještě není čas“, jako předseda senátu Miloš Vystrčil a s ním celá řada dalších. K tomu je ale nutné říct (a následně i na číslech dokladovat), že na vstup do EMU čas nikdy nebyl a je stále evidentnější, že ani nikdy nebude. Lze to velmi jednoduše ukázat na několika číslech, resp. porovnejme aktuální ekonomické výsledky s tzv. Maastrichtskými kritérii pro vstup do EMU:
1. Veřejný dluh
Kriterium zní (dle MF ČR): „Poměr veřejného zadlužení k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 60 %, ledaže by se tento poměr dostatečně snižoval a blížil se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.“ Jaká je po cca dvaceti dvou letech realita? Uvedený limit splňuje pouze 7 (slovy sedm) z devatenácti zemí platících eurem. Z toho hned sedm zemí má veřejný dluh v roce 2021 větší než 100 % HDP. Patří sem celé tzv. jižní křídlo a dvě nejproblémovější země, tedy Řecko (193,3 % HDP, pro zajímavost v roce 2010 to bylo 147,3 % HDP) a Itálie (150,8 % HDP, v roce 2010 119,2 % HDP), dále Španělsko, Kypr, Portugalsko, ale také dva státy, u kterých bychom to asi nečekali – Francie (v absolutních číslech nejvíce zadlužená země EU) a Belgie. Limit nesplňují ani Německo (69,3 % HDP) nebo Rakousko (82,8 % HDP). A naši sousedé, Slováci, nyní mají veřejný dluh 63,1 % HDP. Když do EMU vstupovali, jejich zadlužení bylo „pohodových“ 40 % HDP.
2. Inflace
Kritérium zní (dle MF ČR): „Od uchazečské země se požaduje, aby její průměrná míra inflace, měřená v průběhu jednoho roku před provedeným šetřením, nepřekračovala o více než 1,5 procentního bodu míru inflace nejvýše tří členských států, které v oblasti cenové stability dosáhly nejlepších výsledků. Nejlepšími výsledky na poli cenové stability se obvykle rozumí tři nejnižší inflace.“ Jedním z cílů Evropské měnové unie byla konvergence ekonomických parametrů, tedy jejich sbližování. Že pravdou je opak, ukazují velmi dobře data o inflaci. Nejnižší inflaci (k červnu 2022) mají ve Finsku, Itálii, Rakousku, Francii a Maltě (okolo 8 %), nejvyšší v Estonsku (22 %), Litvě (20,5 %) a Lotyšsku (19 %). Nastavit pro tyto země jednotnou měnovou politiku zcela logicky nejde, což je dlouhou dobu uváděný systémový problém eurozóny.
3. Schodek veřejných financí
Kritérium zní (dle MF ČR): „Poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu překračuje referenční hodnotu 3 %, ledaže by buď tento poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně poblíž referenční hodnoty, nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné.“ U tohoto parametru je logické, že v tzv. covidových letech dosáhl v řadě zemí výrazného zhoršení. V roce 2020 dokonce schodek veřejných rozpočtů přesáhl v Řecku a Španělsku 10 % HDP, v roce 2021 nejvyšší schodek dosáhla Malta 8 % HDP. To samozřejmě zvýšilo zadlužení jednotlivých zemí, zároveň je takové hospodaření významným proinflačním faktorem a pokud by Evropská centrální banka reagovala zvýšením úrokových sazeb, pořádně by zemím jako je Itálie nebo Řecko financování státu prodražila. To opět potvrzuje starou známou pravdu o eurozóně – za dobrých ekonomických podmínek funguje, v případě ekonomických problémů ne. Devatenáctka státu není homogenním ekonomickým prostorem a ani nikdy nebude. Vezměme to už konečně jako holý fakt.
Pokud reálná data porovnáme s kritérii pro vstup do EMU, dojdeme k závěru, že je splňují jen tři země – Nizozemí, Irsko a Lucembursko (což ještě neznamená, že tyto země tvoří tzv. optimální měnovou zónu). Zajímavé je, že se o tom nikde nepíše, zejména o tom, že mnohé země pravidla EMU porušují opakovaně a dlouhodobě!
Evropská centrální banka tak nyní stojí před složitou volbou. Jednou možností jsou nízké úroky a vysoká inflace, druhou vyšší úroky a rozpočtové problémy, možná bankrot v nejvíce zadlužených zemích eurozóny. To může dál rozkližovat a možná fatálně ekonomicky poškozovat nejen eurozónu, ale i ostatní země. Nevěřme tedy politikům (zejména TOP 09, STAN, Piráti), kteří nás do něčeho takového chtějí zatáhnout.
Z tohoto pohledu je možné také otočit naše úvahy o vstupu do eurozóny. Není to tak, že až splníme tzv. Maastrichtská kritéria, můžeme do EMU vstoupit. Je to přesně naopak. Až členské státy EMU budou dlouhodobě dodržovat pravidla, která jsou pro členství v eurozóně vyžadována, můžeme o přijetí Eura začít uvažovat. To se ale zřejmě nikdy nestane.
Zdroj dat: Eurostat
