O sdílené ekonomice a sociálních inženýrech

„Já myslím, že to tempo, kterým spotřebováváme, je celkem neudržitelné a proto přichází nové modely ekonomiky, jako je třeba ekonomika sdílená“. Soňa Jonášová v pořadu Fokus Václava Moravce s názvem Budoucnost kapitalismu.

Na výše uvedeném citátu (zazní asi v čase 1:41:50) je asi nejzajímavější to, kolika omylů se lze dopustit v jedné větě. Za prvé: je velká otázka, zda je tempo naší spotřeby neudržitelné. Podle koho nebo podle čeho (pomíjím to, že si to část lidí myslela asi v každé době)? Asi nejlépe nám to může ukázat cenový systém. Při nedostatku nějaké komodity vyletí její cena nahoru. Ale děje se to dnes? Spíš ne, a pokud ano, je to vlivem omezení, které si sami dáváme. Cena ropy například je na tak nízké úrovni, jako už dlouho nebyla.

Za druhé: sdílení je prý novým modelem ekonomiky. Není. Sdílení tu je odpradávna. Díky sdílení lze mj. využít kapacitu nějaké věci daleko více, než je toho schopen její vlastník (omlouvám se za ten příklad, ale z tohoto pohledu je jednou z nejstarších forem sdílené ekonomiky prostituce). Například ve skoro každé domácnosti najdeme vrtačku. Ale ta domácnost jí údajně za dobu její životnosti v průměru využije asi 12 minut. Už dříve si lidé mohli vrtačky a jiné nářadí půjčovat, ale pouze v rámci malé komunity. Ale nyní díky internetu lze tyto formy sdílení dělat i mezi lidmi, kteří se nikdy neviděli.

Třetí omyl je asi nejhorší. Sdílená ekonomika prý přichází proto, aby nás zachránila, aby z nás udělala větší altruisty, donutila nás k větší askezi a přitom i vylepšila životní prostředí. Opět – sdílená ekonomika nepřichází za nějakým účelem, ale proto, že se na konci minulého desetiletí objevil chytrý mobilní telefon, díky kterému je sdílení daleko jednodušší (zkuste si projít vaše přátele na facebooku – většina z nich se k této síti připojila právě v letech 2009 nebo 2010). Ukázkový je z toho pohledu případ služby Blablacar - aplikaci na spolujízdu – s nápadem na ni přišel francouzský podnikatel Francise Mazzela v roce 2003, kdy se nemohl dostat za svou rodinou na vánoce, protože nesehnal jízdenku na vlak. Při pohledu na automobily na silnicích si ale uvědomil, že v nich je spousta nevyužitých sedaček a tak začal pracovat na způsobu, jak tyto prázdné sedačky propojit s lidmi, kteří potřebují cestovat. A kdy začal u této aplikace růst počet nových uživatelů? Ano – po roce 2010.

Sdílená ekonomika nepřichází proto, aby učinila svět lepší, i když ho nakonec lepším může udělat. Sdílená doprava ve městech vůbec nemusí znamenat méně aut – je možné, že jí začnou využívat lidé, kteří vlastní auto nemají a použijí jí místo MHD. Sdílená ekonomika přišla jen proto, že se nebývalým způsobem rozvinuly informační technologie. Přišla v mnoha podobách, které se mnohdy někomu nelíbí (Airbnb, Uber nebo sdílené koloběžky). Přišla s ní řada sociálních inženýrů, kteří by jí rádi protlačili všude možně. Má obrovský potenciál, ale zároveň také obrovské limity.  A proto by mělo platit, že se musí rozvíjet spontánně, bez toho, aby ji politici jednou zakazovali (Uber) a jindy tlačili namísto soukromého vlastnictví.