O politice a historii

Kdysi jsem někde četl, že historici jsou schopni nezávisle zhodnotit období vzdálené od naší doby více než 50 let. Dnes už o něčem takovém pochybuji.

Kdybychom to měli brát čistě historicky, asi bychom v Evropě nemohli kamarádit s nikým. Určitě ne se Švédskem, v žádném případě s Francií, z principu ne s Rakouskem, pod kterým jsme úpěli čtyři staletí, no a Rusko a Německo, o tom snad ani není potřeba mluvit. Tolik asi na úvod k debatě o tom, jestli Sovětská armáda osvobodila nebo neosvobodila Prahu. Já vím, že si Stalin naběhl Hitlerovi na vidle sám. Že si pár let předtím vyzabíjel generály ve své armádě. Že do poslední chvíle nevěřil, že ho Hitler napadne. A že se nakonec díky tomu v prvních okamžicích války nestačil divit.

Jenže … Jenže nakonec to byl právě Sovětský svaz, díky němuž nakonec došlo k zásadnímu obratu v celé válce. Diskutovat dnes o tom, zda Rudá armáda přijela do Prahy, až když bylo po všem, nebo se ještě na osvobození Prahy zásadně podílela, je z komplexního pohledu marginální záležitostí. Je to elementární logika: proti čemu bychom bývali 5. 5. 1945 povstali, kdyby nenastal cca dva roky předtím obrat na východní frontě. Ať už to bylo tak nebo tak, bez vývoje na východní frontě a vítězícího Sovětského svazu by (nejen) Praha zůstala pod Německem. Invaze v Normandii byla důležitá, ale je také dobré vědět, že Stalin jí po spojencích požadoval už od roku 1943.

A jestli si Roosevelt, Churchill a Stalin v Jaltě domluvili, kam jaká vojska vstoupí, je to chyba všech třech, ne jen jednoho z nich (nás tam ale pravděpodobně neřešili). Zcela mimochodem, smlouvu o spolupráci se Sovětským Svazem podepsal Beneš už v roce 1943, ačkoliv od toho byl západními zeměmi zrazován. Korunoval to, když se do Prahy vrátil nikoli z Londýna, ale z Ruska. Po válce jsme měli dost času a možností si vybrat, ale především díky naprosto nevýrazné zahraniční politice jsme skončili tak, jak jsme skončili. Hezky to popisuje Pavel Tigrid.

Zkrátka a dobře – druhá světová válka byla neskutečnou tragédií pro všechny země – nakonec i včetně Německa, které to celé způsobilo. Je ale hloupost dnes se tyto události snažit implementovat do současné politiky a určovat jimi  zahraniční politiku. Je to historie a proto už by měla historikům patřit stejně jako třeba napoleonské války.