Každý, kdo říká, že pravolevé dělení politické scény je přežitek a není důležité, je levičák. Obsah levičáctví se sice mění, podstata ale zůstává stejná.
Ve druhé polovině minulého století dvacátého století vznikla v ekonomii teorie veřejné volby. Kromě mnoha zajímavých postřehů přinesla i tzv. model středového voliče. Ten říká, že voliči jsou rozděleni typickou Gaussovou křivkou – tedy nejvíc jich je ve středu politického spektra a směrem doleva nebo doprava jich postupně ubývá. Vyplývá z toho několik zajímavých důsledků. Třeba to, že v našem polistopadovém politickém systému dominovaly dlouho jedna velká pravicová a jedna velká levicová strana. A uprostřed pár procent posbírali strany, které pak v koalicích ať už s ODS nebo s ČSSD získávaly větší moc, než jaké by odpovídal jejich volební výsledek, protože prostě dokázaly dodat hlasy, které v parlamentu znamenaly většinu. Zajímavých věcí, které z toho plynou, je více, ale to hlavní, co chci sdělit, je, že levo-pravé dělení pořád platí, i když se nám celá řada stran snaží namluvit, že je to přežitek.
Jak lze definovat levici? Popsal jsem to v jednom rozhovoru – k dohledání zde: „Fatální omyl dneška vidím v tom, že moc mají lidé, kteří věří, že společnost bude lepší tak, jak ji oni naplánují, než jak by vznikla spontánním vývojem. A tak nám chtějí diktovat nejrůznější dobro - kolik čeho máme spotřebovávat, kolik v jakém kolektivu má být žen a mužů a v neposlední řadě i rasové složení obyvatel státu.“ Tím je dáno i to, že klasická přerozdělovací levice (reprezentovaná socialisty všeho druhu) pomalu, ale jistě končí. A na jejich místo se derou jiné, progresivnější formy, u nás reprezentované především Piráty (kdo nevěří, ať tam běží a podívá se třeba na stránky jejich europoslance Peksy), což je názorná ukázka dnešního moderního levičáctví.
Je to levičáctví, v němž už hlavní náplní nebude krutý osud dělnické třídy. (Nakonec se dělnická třída v zemích, kde levice zvítězila, měla daleko hůř, než v zemích, kde dominoval kapitalismus.) Dominantní budou takzvané zelené politiky (s klasicky vyšší mírou zdanění a přerozdělování), důraz na digitalizaci všeho možného, zdánlivě technicistní detail korespondenčního hlasování ve volbách, vzývání odborníků (stačí se podívat na ministerstvo zdravotnictví, aby bylo jasné, že to k ničemu nevede, ale to si možná schovám na jiný blog) nebo představy, že stát (nebo spíše EU) je ten hlavní, kdo má řídit inovace v ekonomice. Z té staré levice zůstane důraz na rovnost a větší zdanění bohatých, protože jsou to opět oni, kteří můžou za naší bídu (resp. měnící se klima). Už jsem o tom psal: zde.
Nová levice významně ohrozí svobodu slova. Jakákoli více či méně autoritářská moc si musí nalézt vztah k médiím. To šlo poměrně lehce ve světě, kde dominovala pouze tištěná média. Ve věku internetu je to celé daleko složitější, ale jde to. Proto se z ničeho nic vynořily pojmy jako fake news, hoax nebo dezinformace, které jsou odrazovým můstkem k regulaci názorů. Jejich propagátoři (u nás je jejich jakýmsi „vůdcem“ Jan Cemper – doporučuji proto zhlédnout jeho diskuzi - nebo alespoň část- s Danielem Vávrou) se nám snaží vnutit představu, že je to něco nového, co musíme nutně řešit. To je samozřejmě hloupost – dezinformace tu byly vždy, mění se jen rychlost jejich šíření stejně jako rychlost a možnost si všechny informace ověřit. (O tom, co vše je za tímto bojem schováno, se dozvíte také na tomto blogu.) Pozitivní vývoj jakékoli společnosti vychází z konfliktu názorů a myšlenek, tedy ze svobody slova. Jestliže toto začneme omezovat (a už se to děje), nutně nás čeká stagnace ve všech myslitelných oblastech lidské existence.
S tím souvisí i cílené gumování pravolevého politického schématu a vnucování představy, že za nás lépe vše vyřeší odborníci, nejlépe nezávislí. Je spousta věcí, na které ani všechna odbornost světa nestačí a lidé se na nich musí nějak shodnout. Prostředníkem té shody je politika se svou pravolevou škálou, i když se to věčné handrkování nemusí mnoha lidem líbit. Na všechny, kteří říkají, že to tak není, je potřebné dát si pozor.
