Koronavirus vs. zelený úděl

Koronavirová krize přinesla mnoho negativního a pozitiva se hledají jen těžko. Nicméně některé aspekty minimálně stojí za zamyšlení ... 

Třeba - bílíme supermarkety, ale čím do nich zboží vozíme? Kamiony na elektřinu to asi nebudou. Všichni doufáme, že vyšší teploty epidemii alespoň utlumí. Čekáme, zda vědci, nikoli genderoví a jiní "specialisté", vyvinou vakcínu proti viru.

Mezi další věci patří náš přístup k HDP – najednou nejsou slyšet hlasy, které říkají, že je to špatný ukazatel nebo že nemůžeme růst do nekonečna, atd. Všichni si uvědomujeme, že propad HDP bude většinu společnosti silně bolet a nic pozitivního nepřinese. Lidé snížili spotřebu (resp. odložili tu, kterou nemohli realizovat) a environmentalisté tak mohou jásat, jak zpomalení ekonomického života přispěje k lepšímu životnímu prostředí. Místy se oprašují teze o nutnosti snižovat spotřebu, abychom produkovali méně oxidu uhličitého. Nicméně neustále opakovaná mantra o snižování spotřeby jako cestě k lepšímu životnímu prostředí je jeden z největších demagogických nesmyslů, se kterým ideologie environmentalismu přišla.

Ke kvalitnímu životnímu prostředí se nedostaneme tím, že budeme omezovat spotřebu, ale tím, že budeme zavádět nové inovace, které povedou k efektivnějšímu využívání přírodních zdrojů včetně našeho času. Skypové konference jsou v podstatě plnohodnotná alternativa k osobním setkáním, jsou možná i flexibilnější. Lidé se kvůli schůzce nemusí nikam přesouvat a utrácet tak svůj čas a pohonné hmoty. Ale firmy, které díky propadu ekonomiky a spotřeby přijdou o své zisky, nebudou mít z čeho do těchto nových inovací investovat. V tomto ohledu se sice krátkodobě můžeme opájet tím, že někde se díky snížení nejrůznějších aktivit dosáhlo čistšího ovzduší, nicméně dlouhodobě bez inovací a bez obyvatelstva, které  bude schopné si nové inovativní výrobky a služby kupovat, se životní prostředí zhorší.

Vzhledem k obrovským ekonomickým ztrátám by se dalo očekávat, že Evropská unie přehodnotí slavný zelený úděl. Vůbec první otázkou je, z čeho bude financován, když jen Česká republika na letošní rok plánuje schodek státního rozpočtu ve výši 300 mld. Kč. Jen pro zajímavost – do tzv. zeleného údělu má jít ročně 260 mld. € z peněz evropských daňových poplatníků – jiné peníze Unie nemá. Další náklady už dnes zelená politika vytváří v jednotlivých ekonomikách členských států – automobilky například investují miliardy eur do přechodu na elektromobilitu. Tzv. zelenou energetiku dotujeme ze státního rozpočtu nebo platíme v účtech za elektřinu.

Další zásek, o kterém se příliš nemluví, je veřejná autobusová doprava. Podle směrnice EU 2019/1161 zde bude nutné přecházet na tzv. čistá vozidla, kterými se rozumí pouze autobusy na elektřinu nebo vodík (co bude s těmi na CNG, slavně dotovanými v posledním programovacím období, těžko říct). Do roku 2025 by tak čistých autobusů mělo být 41%, do roku 2030 60%. Samozřejmě to bude znamenat vyšší náklady, které jsou převážně placeny z veřejných rozpočtů. Pokud bychom dosáhli toho, že 40% autobusů nahradíme elektrobusy, bude pravidelná linková autobusová doprava v závazku veřejné služby dražší o cca 2 mld. Kč ročně (kdyby se ve větší míře uplatnili vodíkové autobusy, bude to znatelně víc). A to samozřejmě nevíme, co použití elektrobusů udělá s kvalitou dopravy. Tak bychom mohli pokračovat dál a dál, nicméně bohužel naděje, že se přístup v těchto věcech v bruselských institucích změní, je mizivá.