Když se stát, resp, EU, dostatečně dlouho montuje do ekonomiky, reguluje, co se dá, vymýšlí nové daně, dotuje, co uzná za vhodné, jako o závod, bojuje s klimatem a činí mnoho dalšího dobra, nakonec to dopadne jako vždycky.
Svatosvatě nám slíbí, že v zimě bude dost jídla a topení. Říká se tomu socialismus.
O tom jídle a topení více například zde. Jiná je samozřejmě otázka cen. Nicméně i tady platí, že co jsme si zvolili, to máme. Dlouhodobě sílí různé zelené směry v politice, což zejména v energetice vede k naprostému chaosu. Řešíme-li dnes vysoké ceny elektřiny, hlavní, co se řeší, je to, jak ulevit obyvatelům od vysokých cen. K tomu může sloužit snížení daní, vhodně cílené sociální dávky, v extrému měkčí nebo tvrdší cenová regulace. Diskutuje se role burzy s elektřinou v Lipsku. O všem se může vést diskuze a něco z toho se dokonce musí udělat, nicméně možná je dobré připomenout, že cena se odvíjí od poptávky a nabídky. A jestliže ustupujeme od jaderné energetiky, přecházíme na obnovitelné, ale velmi nestabilní zdroje, zatěžujeme elektřinu emisními povolenkami, nutně zvyšujeme svou závislost na plynu. A zcela logicky – pokud klesá nabídka elektřiny, její cena se zvyšuje, stejně jako se zvyšuje cena plynu, pokud se po něm zvyšuje poptávka.
Podobně je to s ropou. Dlouhodobě v Evropě mluvíme o tom, že fosilní paliva nechceme. Důsledek? Hezky se o tom píše v tomto článku:
„Ropný průmysl by za normálních okolností zareagoval na zvýšenou poptávku a vyšší ceny novými investicemi do rozšíření těžby. To je ovšem v éře dekarbonizace těžší. Tak především velké soukromé ropné koncerny, jako jsou ExxonMobil a Royal Dutch Shell, jsou investory tlačeny k tomu, aby se k ropě a plynu chovaly jako k silně zasmrádlé rybě. Akcionáři se buď domnívají, že poptávka brzy dosáhne vrcholu a dlouhodobé projekty jsou neekonomické, nebo chtějí držet podíl ve společnostech, které podporují přechod k čisté energii.“
Co je na celé věci asi nejhorší? Fakt, že zeleným a všem jejich soudruhům, kteří nyní Evropské unii vládnou, vysoké ceny spadly do klína. Vždycky něco takového chtěli a nyní ještě můžou předstírat, že to není jejich vinou. Jakákoli krize, která dopadla a dopadne na Evropu je pro tyto fanatiky jen další příležitostí k tomu, aby více a více utahovali šrouby jejich zelené revoluci. Revoluci, která v konečném důsledku navíc ani nic ze zamýšleného nezmění, pouze povede naší civilizaci do záhuby.
Do celého kontextu samozřejmě zapadá zákaz aut se spalovacím motorem k roku 2035. Od všech, kteří pro něco takového hlasovali, je to nehorázná spekulace, která povede k těžko předvídatelným společenským distorzím, protože pro mnoho lidí bude i za 10 – 15 let elektromobil nedostupný. Porušili jsme klíčovou kapitalistickou zásadu, že inovace řídí trh, nikoli stát. Podle toho to také skončí, otázkou je, jak dlouho to EU bude schopna platit, aby to alespoň zvenku vypadalo funkčně. I komunisté dokázali takto uměle při životě držet socialismus několik desítek let.
Celé to pochopitelně bude měnit geopolitickou mapu, jednoznačně vítězem bude Čína a lze jen těžko odhadovat, jaké to přinese důsledky. Nic veselého naši část světa ale nečeká, o to horší je ale skutečnost, že jsme si tuto budoucnost sami zvolili.
Více ke Green Dealu moje přednáška na konferenci Green Deal: co nám hrozí?. Je úplně poslední, doporučuji akci ale shlédnout celou.
