Zabijačka

Prase bylo obrovské a vyplňovalo celý prostor menší stodoly, kde viselo na trámu, pod ním velké dřevěné necky plné vařicí špinavé vody. I řezníkovi se valila pára z úst. Byla zima, sníh a mrzlo.

Bylo třeba jednat rychle. Prase mělo již hodně přes dva metráky a zlomilo si nohu.

Ilustrativní foto vytvořené pomocí umělé inteligence AI (ChatGPT)

Děda poslal telegram, který k večeru donesla naše pošťačka k nám domu. Přijeďte, prase si zlomilo nohu. Zítra bude zabíjačka. Děda V. Zítra byla sobota, tak se to hodilo.

Připomněl jsem si všechny předchozí zabíjačky a vybavil jednotlivé členy týmu. Ti zůstávali a měli své místo v sestavě jisté. Měnila se jen ta prasata. Některá skončila dřívějc a některá později svou pouť. Všechna se však vyznačovala stejnou žravostí, pardon chutí k jídlu, obávaností ve výběhu, který se konal sobotu co sobotu, zápachem přebíjejícím vše ostatní a nemožností dát mu jméno. Nebylo možné pojmenovat ho Mirek, Toník, Pepík nebo Véna. To byl můj děda. Představa, že zabiješ zvíře, které má jméno jako člověk je nepředstavitelná a nerozumná.

K dědovi s babičkou nebylo možné dojet autobusem. V sobotu tam žádný nejezdil. Bylo nutné jít pěšky cca 6km přes sousední ves a přes les. V létě tam rostly borůvky a výborné houby, zejména za plotem. Časem jsme tam přestali lézt a chodit. Byli tam Rusové a rakety a my jsme z toho měli rozum.

Stabilní členové týmu už byli od brzkého rána na svých místech a konali svou práci. Prase – pověšené na trámu s rozevřenou hrudí, řezník – omýval je horkou vodou, moje maminka – míchala krev na polévku, děda – nalíval řezníkovi štamprle, babička – vše zpovzdálí kontrolovala a chystala černou kuchyni. Tam se nosily obrovské kusy masa, vnitřnosti, hlava, tukové pláty.

A my, co jsme dorazili se zpožděním několika hodin, jsme uklízeli napadaný sníh, protože to už opravdu nikdo neřešil a byla to naše práce. Současně jsme pěšinky na zasněženém dvoře vysypávali tenkou vrstvičkou písku.

Pak už to šlo podle pevně stanoveného scénáře: ovar, guláš, čištění a plnění střev, miliony jitrnic, jelítek, množství tlačenek a pečlivě naporcované kusy masa, zabalené do připravených čistých papírů. Vše v mrazivém vzduchu rychle chladlo. Výhodou bylo, že jsem nikde nespatřil obtěžující mouchy jako u sousedů, kteří v zimě nezabíjeli, že prý je zima. Děda mi řekl, ať se s nima nebavím, že to jsou komunisti¹⁾. Nebavil jsem se s nima.

Kolem páté hodiny se sešeřilo, to ještě nebyl ten letní a zimní čas, ale byl jen jeden čas, a všichni si konečně na chvíli sedli, aby si odpočinuli. Obdivoval jsem všechny kolem a svým dětským pohledem jsem vyhodnocoval situaci. V horní stodole bylo třeba nacpat piliňáky a dovézt je do místnosti, kde jsme my přespolní měli přespat.

Děda piliňáky zapálil třískou a ony vydržely hořet a hřát celou noc. Když foukal vítr, hučely jak lokomotiva²⁾. Za celý den se se mnou nikdo moc nebavil. A teď před spaním k mé posteli přišla maminka a pohladila mě rozpraskanou rukou po tváři. Dělala to tak každý večer. Vnímal jsem její únavu a toto bylo gesto největší lásky. Taky se u mé postele zastavil děda, který toho nikdy moc nenamluvil. Přejel mi rozpraskanou rukou po hlavě a prohlásil: „Zlomilo si nohu, muselo to být“. A to bylo všechno.

Svět byl v pořádku.

...........................................................................................................

1) Děda nikdy o komunistech neřekl nic špatného. Odmítl vstoupit do družstva a Stbáci, asi ti zlí, ho nutili násilím a mlátili ho. Přesto o komunistech neřekl nic špatného. Nebyl věřící. Byl ateista.

2) Odtud ono rčení, hučíš jako piliňák.