Do tý nekopejte šéfe, to je reprobedna #5

Naše únosce jsme my dva osobně nezajímali. Viděli, tušili, že je s námi něco jinak, a toužili to mít. Měli ve svých rukou takový malý Zlatý grál.

Někdo mě hladil po vlasech, po tváři a po celém těle. Byla to ženská ruka. Ferda nikde. Byl jsem v prvotřídním proskleném vězení, vše čisté a voňavé, v posteli s mladou krásnou ženou. Účel jejího počínání byl zcela jasný. Po hodinách a dnech vypjatých nervů jsem se jí nebránil a po chvíli odcházela s mojí genetickou informací (včetně XNA) v sobě. Stálo to. Za to.

(Během týdne jsem měl ve své luxusní cele takových návštěv ještě pět). Nebylo to špatný.

Ilustrativní fotografie vytvořená pomocí umělé inteligence AI (Gemini)

Abych věděl, co dělat dál a jak se odtamtud dostat, bylo potřeba se naštvat. Zkusil jsem to ve sprše, kde jsem myslel, že mě nesledují. Zhmotnění myšlenky a její přenos všemi směry. To umožňovaly moje anténky na hlavě. Během zlomku vteřiny jsem stačil jen vyslat SOS a už se na mě vrhli. Hlubokým dýcháním jsem unikl zpět do lidského těla. Svoje zklamání mi dali najevo sérií ostrých úderů na hlavu, žebra a ledviny. Posloužili si také kovovými boxery na rukou. Z obličeje se začala z roztržených tváří řinout krev. Nechali mě ležet ve sprcháči a odkráčeli vzteky celí bez sebe.

Pak to přišlo. Bez problémů jsem vstoupil do Ferdy, pouta se mu zařezávala do masa, ruce spoutané za zády, mlátili do něj – vlastně v tu chvíli mne mlátili, řezali mě hlava nehlava, ať řeknu všechno, co vím. Nejdřív jsme jim oplodnili deset mladých žen (Ferda taky pět) a teď výslech. Bolestivý a nepříjemný. Zranění se nám budou hojit pěkně dlouho. Tím, že jsem vstoupil do Ferdy, mohli jsme spolu mluvit. U něj, v jeho mysli. Pověděl jsem mu, prostřednictvím myšlenek, že jsem se proměnil a vyslal jsem SOS. Musíme čekat, smutně na to Ferda. Vrať se zpátky...

Jsem zpět. Zvenku silně zahřmělo a moje vězení se otřáslo. Byla to opět nějaká krabice z lodních kontejnerů. Dala se do pohybu, jakoby ji někdo nebo něco zvenčí tlačilo pryč. Všechno se začalo otáčet a dalo se do pohybu. Nejspíš obrovská masa hlíny a vody nás unášela velkou rychlostí pryč. Následoval prudký sešup, volný pád, pak náraz. Asi na hladinu. Zašplouchalo to. Bylo ticho. Byli jsme na vodě, asi na moři a všemi otvory se dovnitř valila voda. Za chvíli se tu utopím, blesklo mi hlavou. Musím se dostat ven. Hledal jsem únikovou cestu a podařilo se mi železnou tyčí nadzvednout dveře. Tím jsem jenom zapříčinil, že se dovnitř valilo o to víc vody. Slané vody. Zamrazilo mě. Studené vody. V mém vězení stále svítilo světlo. Za okamžik však voda dosáhla k elektrickým rozvodům, zablesklo se, tělem mi projela velká bolest a já opět ztratil vědomí.

Ilustrativní fotografie vytvořená pomocí umělé inteligence AI (Gemini)

–––––––––p o l o v i n a––––––p ř í b ě h u–––––––––––––––-

Pokračování příště.

1. díl: Do tý nekopejte šéfe, to je reprobedna #1

2. díl: Do tý nekopejte šéfe, to je reprobedna #2

3. díl: Do tý nekopejte šéfe, to je reprobedna #3

4. díl: Do tý nekopejte šéfe, to je reprobedna #4