V rohu zahrady jsem mela 4 hrobecky, ted zacinam znovu, ale uz mam zase 2 kandidaty. Zajdete do utulku, vykouzli Vam usmev na tvari a tech paru oci, ktere Vas budou sledovat a v v duchu kricet - mne mne mne

Pejsků jsem obrečel už několik. Říkal jsem si, že už ten smutek nechci nikdy zažít, ale bez pejska to nejde. A tak se teď starám o dva.

Znám to moc dobře, taky jsem oplakávala Belinku

http://stanclova.blog.idnes.cz/c/325363/Vyznani-z-psiho-nebe.html

Napsal jste jí to moc hezky.....je to těžké loučení, bohužel to znám taky.

Spravil to až čas, a nový čtyřnohý kámoš.

Moje teorie, pane:

Až my přijdeme do nebe a budeme putovat k jeho branám, ta cesta povede po obrovské louce, kam se po smrti dostávají všechna zvířátka. A až vy tam budete kráčet, z toho obrovského hejna se oddělí vaše Belinka a požene k vám a bude štěkat lidskou řečí:

"Pane, kde jsi tak dlouho byl? Ale to je jedno, pojď si se mnou hrát!"

A když vy řeknete, že musíte jít tam..., řekne Bela moudře:

"Pane, tady máš času dost a dost. A On to pochopí..."

Cítím s Vámi, protože pejsci jsou často lepší než lidé...