Strach nad městem

Vzpomínky bývají milosrdné. Většinou máme snahu pamatovat si ze vzdáleného dětství jen ty hezké věci. Ale maminka měla občas v očích strach o kterém nikdy nemluvila a který jsem pochopil až o desítky let později...

Ten poslední blesk byl největší, udeřilo někde velmi blízko a déšť nabral na intenzitě. Cestu ze školky jsme předčasně ukončili na dohled od domova a krčili jsme se pod stříškou nádražního skladiště. Maminka cosi potichu říkala, v hukotu bouře jsem jí nerozuměl, ale v jejích očích jsem zahlédl strach. Nebylo to poprvé, podobný výraz měla, když jsem seděl v její kanceláři a vstoupil ten divný pán. Říkal, že je dcerou kulaka a musí pochopit. Nevěděl jsem, kdo je kulak, jen ve škole soudružka učitelka cosi říkala o našich nepřátelích. Babička mi zase doma vypravovala o tom, jak je maminka pracovitá a statečná, že se vypracovala na ředitelku mateřské školky i s takovým kádrovým profilem. Nevěděl jsem o čem mluví, podobná slova se u nás doma říkala jen šeptem...

Babičku jsem měl moc rád, kupovala mi dobroty a o Vánocích mne zavedla do kostela na předměstí. Byl jsem překvapený tou nádherou, tichem, sochami i člověkem na kříži. Babička mi vysvětlila, kdo to vlastně je a co se mu přihodilo. Nechápal jsem, že jsme se o tom ještě neučili ve škole, vždyť jsem už ve druhé třídě. Potom jsem už musel běžet domů a hned jsem se ptal maminky, jestli tam v neděli půjdeme spolu, když je to taková krása. Neodpověděla a připadalo mi, že má zase smutné oči.

Další blesk rozsvítil podvečerní oblohu. „Co to říkáš mami?“ „Modlím se aby nás bůh ochránil. Neboj, je to také za tebe a aby to všechno brzo přešlo...“. Pak jsme oba dlouho beze slov vzhlíželi k obloze, až mezi mraky nesměle vykouklo sluníčko. Mohli jsme se konečně pustit směrem k domovu, ale v hlavě malého kluka, který se úzkostně držel maminčiny ruky, bouřka ještě trvala. Nerozuměl jsem tomu dospělému světu a odpovědi na všechny moje otázky přišly až mnohem později. Bylo potřeba ještě moc takových přeháněk...