Dnes s připomínáme 75. výročí pražského květnového povstání. Povstání proti německým nacistickým okupantům. Povstání, které mnozí zaplatili cenou nejvyšší. Povstání, které bylo vzepětím naší národní hrdosti...
Dnes s připomínáme 75. výročí pražského květnového povstání. Povstání proti německým nacistickým okupantům. Povstání, které mnozí zaplatili cenou nejvyšší. Povstání, které bylo vzepětím naší národní hrdosti, která nám byla sebrána v začátcích války, kdy nám bylo znemožněno se bránit, kdy jsme byli de facto zrazeni a zaprodáni za pár měsíců zdánlivého míru, které však doopravdy bylo obdobím růstu napětí v evropských zemích.
Pražské květnové povstání je nejdůležitější akcí závěru války, která dost možná i uspíšila konec války o několik velmi krvavých dní. Sice mluvíme o pražském povstání, kde byly boje nejtvrdší, kde se bojovalo na barikádách. Pravda je však taková, že bojová nálada prošla jako vlna celou naší zemí. Celá zemička uprostřed Evropy se postavila za sebe jako jeden muž. Sešikovala se. Bojovala. Vybojovali jsme si tím zpět hrdost.
Konkrétně u povstání pražského lidu je, obzvláště v posledních dnech, skloňováno jméno ROA – Ruské osvobozenecké armády, tedy takzvaných Vlasovců. Ano, jejich pomoc v květnových dnech v Praze je sice nezpochybnitelní, ale kontroverze je silnější. To oni bojovali po boku nacistické armády. A jakkoli můžeme či chceme jejich postoj pochopit coby vzdor proti Josefu Vissarionovičovi Stalinovi, tak ospravedlnitelné to opravdu není. Dokonce se více než jen nabízí otázka, do jaké míry jde o zištné jednání, aby si zachránili vlastní krk. Neměli co ztratit. Mohli jen získat.
Věděli, že při padnutí ro rukou rudé armády je čeká v lepším případě, coby vlastizrádce (jimiž mimochodem dle všech mezinárodně vnímaných konvencí opravdu byli, postavili se proti vlastnímu národu) Gulag, v tom horším smrt. Proto se těsně před příchodem rudoarmějců do hlavního města stáhli ku Plzni a chtěli se vzdát do rukou západních spojenců. To také udělali. Západní spojenci však Vlasovce (kterým se tak říká dle velitele, který je zformoval v nacistickém zajetí generála Vlasova) vydali do rukou „Krasnaje armije“, která obavy vojáků ROA naplnila. Nechám na každém na kolik oprávněně.
Sluší se jistě poděkovat všem, kteří nejen v průběhu povstání odevzdali cenu nejvyšší za to, aby i další generace mohli žít. Zajisté nesmíme opomenout připomenout, že ne zdaleka všichni vojáci nacistů a fašistů byli zlí. Mnozí válčit nechtěli. Ale museli, museli jít a zabíjet ve válečné vřavě mladíky druhé strany. Válka není dobrá. Nikdy. Už ze své podstaty ani být nemůže. V knize Profily odvahy od prezidenta USA Johna Fitzgeralda, tuto předmluvu napsal jeho bratr Robert, jsem našel jeden citát o válce. Citát pochází od Bonara Laweho, bývalého britského ministra financí. A pod něj se lze jen a pouze podepsat. "Nevyhnutelná válka neexistuje. Dojde-li k válce, tedy jenom proto, že selhal lidský rozum." Nedopusťme tedy již nikdy válku. Protože, a to mi připomíná citát pro změnu od výše zmíněného JFK, lidstvo musí skoncovat s válkami, nebo války skoncují s lidstvem.
Na závěr trochu statistiky. V květnovém povstání bojovalo jen v Praze na třicet tisíc mužů a osmnáct tisíc vojáků ROA, sto tisíc Pražanů pomáhalo se stavbou barikád. Na straně nacistické pak stálo na čtyřicet tisíc vojáků. Ztráty byly značné. Německo ztratilo na tisíc mužů. Barikádníci však utrpěli ztráty větší. Přišli jsme o 2898 našich občanů, 663 cizinců a 300 vlasovců. Rudoarmějců v Praze zahynulo 30, ale v celé republice jich přišlo o život 692. Civilistů pak zahynulo bez mála čtyři tisíce.
