Vznešenost sama

Muzikanti krematoria si s přáním pozůstalých příliš starostí nedělají

Vznešenost sama

• Co hrajeme?
• Já nevím. Třeba Valse triste.
• Oni si nic nepřáli?
• Ale jo. Prý něco od Beethovena.
• Nic takovýho nemáme.
• Ale to je jedno. On to ten vdovec stejně nepozná. Chtěl Beethovena, tak jsem mu ho slíbil.
• A víš jistě, že to nepozná?
• Kamaráde, už jsem obehrál stovky pohřbů a vždycky jsme hráli to, co si kdo přál, i když to třeba právě přesně to samý nebylo. Vono je to v podstatě jedno. Nikdy si nikdo nestěžoval.
• A že si zrovna přál Beethovena?
• To prý bylo její přání, než umřela.
• Ona se v tom tak vyznala?
• Ne. Ale asi to bylo to nejvznešenější, co si dovedla představit. Asi si myslela, že starej Ludvík určitě něco napsal, co se na pohřeb musí hodit. A Beethoven podle ní asi nejvznešenější byl. Nevím, kolik skladatelů kromě něho ještě znala.
• Pracháči?
• Kdepak! Ale hogo fogo. Chtěli dělat za každou cenu dojem.
• Já myslel, že to jsou pracháči.
• Proč?
• No přece - že si objednali kvartet. To nějakou korunu stojí. Když už to chtějí mít s muzikou, tak kvartet si každej nemůže dovolit, nebo to spíš většinu lidí ani nenapadne.
• Ji to napadlo. Svůj pohřeb si plánovala dávno předem, aby odpovídal její vznešenosti.
• Ty jsi ji znal?
• Člověče, ty nejsi zdejší. Kdybys byl, znal bys ji taky. Tu tady znal každej, a s ní i jejího manžela.
• Co na nich bylo tak zvláštního?
• Ta jejich vznešenost. Hlavně její. On vlastně se choval jenom podle jejího přání. Ona ho dirigovala, co se hodí a nehodí, s jakými lidmi se mohou stýkat a kteří jsou pod jejich důstojnost, kam mohou chodit a kam chodí jenom lidi, se kterými se nemohou zahazovat, a tak. Všude rozhlašovali, že jezdí do Prahy hrát bridž. Ale to netrvalo dlouho. Lidi si myslí, že vědí proč, ale já bych nechtěl dělat drby.
• Co byli zač? Něco znamenali v nějakém oboru?
• Ale kdepak. Teď už byli oba v důchodu, ale za komunistů byl on jenom malej úředníček ve spořitelně, i když do strany v osmašedesátým vstoupil. Ale neměl ten správnej stranickej elán a tak to nikam nedotáh.
• A ona?
• Korespondentka v bance. Ale říkala, že její otec tam byl kdysi ředitelem.
• Takže bejvalá honorace?
• Kdepak. Lidem se nelíbilo to její vznešený chování a tak si dali práci, aby ten její původ vypátrali. A její táta v tý bance byl, ale doručovatelem pošty. Chodil prostě na poštu a potom dopisy rozděloval, komu patří.
• Tak odkud se bere ta její vznešenost?
• Co já vím? Proč jsou lidi takoví nebo makoví? Možná za tím vším bylo to její divný jméno. Jmenovala se za svobodna Hanussenová.
• A to je slavný jméno?
• Jak se to veme. Jeden Hanussen byl takovej divnej dánskej mág, kterej předpovídal budoucnost Hitlerovi. Potom ho zavraždili. A stejně se tak ani nejmenoval. A byl to Němec. Podvodník.
• A ona to věděla?
• To nevím. Možná, že se jí to jméno jenom zdálo vznešený a po souvislostech nepátrala.
• A v čem teda vůbec spočívala ta její vznešenost?
• Nad vším a skoro nad každým ohrnovala nos. To možná bylo i příčinou toho, že to manžel i se svou rudou legitimací nikam nedotáhl. Nesměl chodit se straníkama do hospody, fandit fotbalu nebo se ožírat na svátek matek. Sice chodil na průvody a mával vlajkou, ale vlažně a to bylo zaznamenáváno.
• A ona?
• Taky byla ve straně. Ale se soudružkama se nekamarádila a naopak se snažila stýkat s nestraníkama s kapitalistickou minulostí. Ti ovšem o ni nestáli a tak zůstávala trčet mezi dvěma tábory, které oba na ni koukaly podezíravě. Následkem toho žili s manželem jaksi odděleni od sousedů. Ale přesto pod kontrolou.
• A když tedy...
• Pozor! Už budeme na řadě. Konec debaty. Teď to přijde. Jedeme.

Po pohřbu se čtveřice muzikantů rozcházela do svých domovů, ale dva účastníci předcházející debaty měli společnou cestu a bylo přirozené, že pokračovali v přerušeném rozhovoru.

• Jak zapadali mezi místní lidi?
• To je to. Oni nechtěli zapadat. Oni se cítili být nad zdejší lidi povznesení. Snažili se začlenit do místního tenisového klubu, ale byli na to oba úplně leví a kromě toho tak prkenní ve styku s ostatními, že o ně nikdo nestál a tak tam chodit přestali. Taky nelyžařili. Ona se vyjádřila, že "Člověk si koupí pernamentku a potom většinu času prostojí ve frontě. To mne degustuje." Potom si koupili kanoi a stali se z nich vodáci k pohledání.
• Co to znamená?
• Berounka tady skoro ani neteče a tak se jenom odpíchli od břehu, on párkrát mávnul pádlem, když je to pomalu unášelo dolů a ona se rozložila na dně, pod rozevřeným slunečníkem.

• Co to vlastně bylo za ženskou? Byla hezká?
• Jak se to veme. Plnoštíhlá blondýna, skoro mohutná. Nebyla ošklivá, ale slyšel jsem, že o ní někteří lidé mluví jako o "kobyle". No - kobylí zadek tedy měla a ostatní partie taky pěkně kulatý. Ale nebyla obézní. Znáš to, někomu se líbí hubený, jiní mají starší vkus. Modelku by tedy dělat nemohla. Ale byla si vědoma toho, že některýmu vkusu odpovídá a byla přesvědčená, že je to vkus většiny.
• Zanášela?
• Ale ne. Na to byla příliš pohodlná. Neměla žádnou fantazii. Co já vím, tak to zkusila jenom jednou, ale více méně jenom proto, že se to jaksi sluší. Žít tak dlouho v jednom manželství a nemít žádnou jinou zkušenost, to se přece ani nedělá.
• To si myslíš?
• Co já? Mluvíme přece o ní.
• A tak tedy udělala tu povinnou zkušenost?
• Velkoryse. Namluvila si rovnou Angličana. Ani nevím, kde ho sehnala.
• Ona uměla anglicky?
• Uměla tak, že to vypadalo, že si v duchu každé pronesené písmeno odškrtává. Ale on tedy u ní určitě konverzaci neočekával. Proti hubeným Angličankám mohla nabídnout štědrou změnu.
• Čili si dobře rozuměli, přičemž mrkám významně okem.
• Člověče, je to jinak. Oni se totiž do sebe zamilovali.
• Tak to je tedy špatný. Asi to taky špatně dopadlo.
• Jak jinak. Ten Angličan byl gentleman a rozhodl se, že podvádět manžela je nedůstojné a že tedy bude situaci čelit otevřeně a tomu paroháči to rovnou řekne.
• A řekl?
• Ani se k tomu nedostal. Šel je navštívit do jejich domku. Když zazvonil, přišla mu ona otevřít a protože věděla, co má ten Angličan v úmyslu a s takovým gentlemanským řešením nadšeně souhlasila, zavolala hned ze zápraží svého manžela.
• To ho ani nepozvala dovnitř?
• V tom rozrušení na to nějak zapomněla. A to se jí nevyplatilo. Manžel přišel a protože o její lásce už něco věděl, na nic se neptal a milýmu Angličanovi rovnou jednu ubalil, až spadl z těch několika schodů přede dveřmi. A potom se otočil a jí ubalil druhou, až narazila do veřejí.
• A to se všechno ví tak přesně?
• Sousedé viděli to Angličanovo auto a o něm už něco věděli, protože Olga se svým románkem skoro veřejně chlubila, jako by chtěla naznačit, že jde s dobou. A tak tenhle výstup vidělo hned několik lidí. Ale dekorum bylo stále neochvějně zachováváno, hned druhý den šli po ulici zavěšení a titulovali se "můj drahý" a "miláčku", jak to četli v americké literatuře. Nic se nestalo. Angličan zmizel beze stopy.
• A dneska tedy definitivně zmizela i ona. I když bez Beethovena.
• No dobře. Byl to skoro Beethoven.
• Skoro? Gounod a Beethoven, to není to samý.
• Povídám skoro. Stejně to byli přátelé.
• To snad ne. Beethoven Němec a Gounod Francouz. Určitě by si nerozuměli.
• Ale muzikanti se přece vždycky domluví. A takoví géniové se určitě znali.
• Jenže Gounod byl o padesát let mladší než Beethoven. Takže se určitě neznali.
• Člověče, ty jsi ale šťoura! Zahráli jsme to pěkně a povídám ti, že na pohřbu si lidi na takový prkotiny nikdy nestěžujou. A když si bude příště zase někdo přát Beethovena, tak si pamatuj, že jim ho zahrajeme. To kdyby se náhodou ptali tebe. Tam nahoře jsme si všichni rovni, stejně jako Beethoven s Gounodem.