Telefonní logika

Jéžiš, Jardo, já mám brejle nahoře v ložnici a potřebuju volat Míle, podej mi telefon a najdi mi číslo!

• Telefon ti můžu podat, ale číslo mi musíš říct. Já přece neznám čísla všech tvejch kamarádek!
• No to je přece jasný. 257 753 – a to trojčíslí potom začíná na dvojku. Buď 256 nebo 265.
• Nebo tak nějak, že jo? To přece nestačí tak nějak. Jak to, že si to nepamatuješ? Ale vlastně ty si ani nemůžeš pamatovat všechny svý kamarádky.
• Tak se podívej do mýho notýsku. To dá tolik práce?
• Kde ho máš? Aha, tak jo. M – M – Marie, Milada – Míla tady žádná není.
• Musí tam bejt!
• To ti mám ukázat vysvědčení z první třídy, že jsem se učil číst?
• No jo. Tak jsem si to asi zapsala pod příjmením. Určitě. Protože Míly mám dvě. Tak se podívej pod Jůzlová!
• J – J – Jedličková, Jednota – to by sis už měla vyškrtnout. Žádná Jednota už dávno neexistuje.
• Tak to vyškrtni, když se ti to nelíbí. Mně to zatím nevadilo.
• Takový seznamy by měly bejt na kartičkách. To se potom dá snadno neplatný číslo vyhodit a nový čísla se dají zakládat přesně podle abecedy. To se v psanejch seznamech nedá dodržet.
• Prokristapána, nech si ty svý ouřednický moudrosti a najdi mi radši to číslo.
• Jarolímková – no vidíš! Tady máš Ja až po Je. V kartičkách by se to dalo zařadit přesně.
• Víš co? Řekni mi jenom to číslo. Nic jinýho nechci slyšet. Jenom to číslo!
• Jůzlová? To by mělo bejt někde ke konci!
• Jenom to číslo! Jenom to číslo!
• Ale žádná Jůzlová tady není!
• Musí tam bejt.
• Dobře. Když musí, tak musí. Ale někdy se dějou divný věci. A tohle je jedna z nich. Žádná Jůzlová a s tím se nedá hnout.
• Tak to asi bude pod Komunálem. Já jsem si tehdy zapisovala čísla všech holek, se kterejma jsem byla v Komunále v kanceláři, do seznamu pod heslem Komunál. Tak se tam podívej.
• K – K – Komunál. No jo. Tady je celej sloupek. Mátlová, Křížová, Jarešová, Honzlová...
• Honzlová! To je vona!
• Ale vždyť jsi říkala Jůzlová!
• To jo. Ale za svobodna Honzlová. To je vona!
• Zaplať pánbůh! Mám ti to vytočit?
• Jo. – Vlastně ne! Honzlová, to je jméno za svobodna a telefon je k jejím rodičům. A tam už dávno nebydlí. Tam volat nemůžeme. Stejně by nám to nebylo nic platný. Její rodiče jsou už tak nahluchlí, že ani neslyší zvonek. Na Mílino číslo bysme se ani nemohli zeptat.
• Tak víš co? Seber se a doběhni si tam. Je to daleko?
• Nedělej si srandu! Musíme to najít! Počkej! Něco mě napadlo. My jsme jí říkali Kočinda. Není to náhodou pod K?
• K – K – Kruci, tady je snad dvacet jmen! Já jsem si ani neuvědomil, kolik ty máš známejch. Proto ty předem mnou vždycky schováváš účet za telefon! Ale žádná Kočinda tady stejně není. Jak si to jméno zasloužila? To byla tak přítulná?
• To teda byla. Jarmila byla – Jéžíš! To je vono! Jarmila! Samozřejmě! Musíme hledat pod Jarmila!
• A to tě to nemohlo napadnou dřív?
• Co mně? Ty jsi to měl najít. Samozřejmě Jarmila. Copak je Míla nějaký spisovný jméno? Má to někdo na křestním listu? Samozřejmě Jarmila. Bóže, jak může někdo bejt takhle zabedněnej! Nezlob se, že ti to tak musím říct, ale ty mi někdy připadáš úplně natvrdlej.
• Já ... No jo. Tak dobře. Tak já to vytočím.
• .... Nikdo se nehlásí.
• Tak chvíli vydrž. Nic ti neuteče. nebo jo?
• ... Je to marný. Nikdo to nebere.
• Ale to není možný! ... Jéžišmarjá, já jsem si teď vzpomněla: Vona si koupila mobil a pevnou linku zrušila!
• A číslo na ten mobil nemáš?
• Nějak jsme to přešly. Nemám.
• Tak to se nedá nic dělat. Kde vůbec bydlí?
• V tý ulici pod náma.
• To mně podrž! To bys tam už dávno byla! Nebylo by to jednodušší?
• To seš celej ty. Nepřítel pokroku. K čemu potom ten telefon vymejšleli?