Takovej ksicht

- Dárek máme pro něho pěknej, ale musíme mu ho taky pěkně předat. - To je nějaký umění?

- No jasně. Dárek se musí krásně zabalit, převázat stuhou...
- ... a podat na atlasovým polštáři.
- Ty bys mu ho možná hodil vode dveří. A eště bys na něho zařval „Chytej!"
- A ty bys k tomu možná vobjednal kapelu.
- Nehádejte se. Láďa má pravdu, že se kolem toho dárku trochu parády musí udělat. Ta diplomatka se musí zabalit do parádního papíru a převázat, to je pravda. A taky ji musí předat osoba, která bude k něčemu vypadat a je mu příjemná.
- Co Květuška?
- Co ... proč zrovna Květuška?
- No je to hezká holka, ne?
- To je. Ale na tý oslavě bude i jeho manželka.
- No a to vadí?
- Nevadí. Ale přece jenom...
- Tak co? Vadí nebo nevadí?
- Já nevím. Vlastně možná ty nevíš všechno.
- Tak to teda nevím. Řekneš mi vo co de?
- Vona totiž Květuška s naším šéfem - kamarádí.
- No to jsem nevěděl.
- To ví každej.
- I jeho manželka?
- To je právě to. Ta to ví skoro jistě.
- A jak víte vy, že ona to ví?
- Ona se Jarmily na Květušku vyptávala. Na nikoho jinýho, jenom na Květušku. Takže k tomu musela mít důvod.
- Páni! Co ty ženský všechno nevyšťouraj!
- Vona ani tak moc šťourat nepotřebovala.
- Květuška byla dost nevopatrná.
- A co šéf? Ten si přece dával pozor. Já jsem například vůbec nic netušil.
- No jo. Jenže ty jsi kapánek natvrdlej.
- Zato ty jsi vševěd, ty nádhero! Kdybych ti nebyl sám řek¨ že Bradáč vobdělává Cajthamlovou rovnou na svým přednostenským stole, tak bys dodnes nevěděl nic.
- Možná by mi to ani nechybělo. Ale na mně nic nevíš, že ne?
- To nevím. A moh by ses stydět. Už jsi tady přes dva roky a pořád nic. Nejsi nějakej vadnej?
- Navopak! Já ze sebe nechci dělat svatouška, ale myslím si, že já jsem vadnej určitě míň než - třeba ty. Já jsem vadnej tak málo, že jsem skoro bezvadnej. Na rozdíl vod tebe. Protože ty zase už vadnější bejt ani nemůžeš.
- Ty tvoje měřítka bych rád porovnal.
- S čím?
- S běžným standardem. Protože ty jsi možná zapšklej puritán co nemá porozumění pro normální zdravej život. Schválně: co si vlastně myslíš vo šéfovi?
- To má bejt příklad zdravýho normálního života?
- To víš že jo. Vod tý doby co si ho hledí Květuška, tak zdravím jen kypí.
- Ale Květuška mu stejně nemůže ten prezent předávat. To by bylo moc neurvalý. Musí mu to dát někdo jinej.
- Kdo? Je nás tady pět a půl. Co Převozník? Je to jeho nejbližší spolupracovník.
- To snad ne! Takovej ksicht! Říkalo se ...
Od protější stěny se najednou ozvalo:
- Já tě slyším! Podívej se do zrcadla, ksichte jeden.
- No tak jsem ksicht. A co má bejt. Hergot, já bych šéfovi nejradši nakašlal! Takovej drahej dárek, to mi přijde líto. Kdyby bylo po mým, tak bych mu k svátku předplatil na celej rok BLESK, aby věděl, co si vo něm myslíme. A doručovat až na stůl, žádný ukrejvání. To by bylo vono! BLESK, žádná Květuška. Krucihiml, aspoň kousek spravedlnosti by neškodilo.