Štfíbvo - záhada rozluštěna

Třetí zuby by mohly záhadu rozřešit dříve

Štfíbvo - odhalené tajemství

Přišel na nádraží půl hodiny před odjezdem vlaku, aby si mohl vybrat místo. Jak předpokládal, našel úplně prázdné kupé a usadil se u okna. Už netopili, bylo teplé jaro, přesto si nesundal čepici kšiltovku, protože byl na ni už tak zvyklý, že ani nevnímal, že ji má na hlavě. Rozepnul si bundu a v duchu si gratuloval, že zips ještě pořád funguje. Po takové době! Zipsy jinak pokládal za metlu lidstva, protože vypoví službu pokaždé, když má člověk bundu na sobě a musí ji potom stahovat zapnutou přes hlavu. To se mu s knoflíky nemůže stát. Sám by si bundu se zipem nikdy nekoupil, ale tuhle zdědil po vnukovi, pro kterého už nebyla dost moderní a pro dědu ještě stačila.

Chvíli po něm vstoupil do kupé další cestující. Usadil se na protějším sedadle, hned za dveřmi, aby byl od toho u okna co nejdál. Nenamáhal se s pozdravem. Dědek nevychovanej! Určitě nejmíň stejně starej, spíš ještě přes sedmdesát, možná už osmdesát. Protože mu moc nezáleží na tom, jak vypadá. Strniště, který přichází do módy u mladejch, je na tomhle jen znakem nedbalosti. Čepice s odrbaným štítkem. Taky má propadlý tváře, určitě má v hubě jen pár zubů, možná vůbec žádný. Pěkný nový zuby přece nestojí majlant! Sám si je pořídil nedávno a už ho při jídle skoro vůbec netlačí.

Ten u dveří si toho u okna prohlížel nenápadně, přesto pečlivě. Viděl, že uhýbá zrakem, zřejmě neměl zájem na navázání konverzace a raději z kapsy vytáhl čibuk. Vrazil si ho mezi zářivě bílé zuby. Dědek pitomej! Kdyby si byl objednal zuby aspoň trochu tmavší, aby nebyly tak nápadný! Tyhle mu svítily z huby tak nápadně, že si je snad glancuje Sidolem! Musí mít samozřejmě zuby, když kouří čibuk. Ten se musí zubama držet. Jestlipak si ho zapálí? To by si tak moh zkusit! Ale nezkusil. Krátký čibuk mu tak pasoval do obličeje, že kopíroval bradu, jako by byl vybrán podle siluety profilu.

Oba dědové se upřeně dívali před sebe, aby o toho druhého nezavadili pohledem. Bylo to trochu křečovité, ale vydrželi to až do odjezdu. Krátce po tom co vlak vyrazil z nádraží vstoupil do kupé průvodčí:

• Haló, tady se nesmí kouřit!
• Já nekouřím.
• A co to máte v --- ústech? - včas se průvodčí vzpamatoval před použitím výrazu, který se mu dral na rty.
• No co? Fajfku.
• To je zakázaný.
• Ale děte! Kde to máte napsaný? Já můžu mít v puse co chci. Do toho vám nic není.
• Ale zapálit si nesmíte! Já vás budu kontrolovat. Do Plzně! No jo. To sem přijdu párkrát.
• Bez starosti, admirále!

Průvodčí raději na své povýšení nereagoval. Proštípl jízdenku druhému dědovi a na toho u okna vrhnul ještě výstražný pohled. Nekouřící kuřák byl ale už rozjetý a tak se na spolucestujícího obrátil s otázkou:

• Taky do Plzně?
• Já jedu dál. Do Štfíbva.
• Kam?
• Do Štfíbva.

Co teď? Ten dědek to bez zubů nedokáže srozumitelně vyslovit. Ale náhle ho napadlo:

• Do Stříbra?
• No jo.
• Na vejlet?
• Čo na vejlet! Na vejlety já nemám čas. Já tam bydlím.
• Jo tak! Tak vy jedete domů! Z Prahy. Nějaký jednání?

Přitom se usmíval svým oslňujícím chrupem, až se tomu druhému zatočila hlava.

• Jednání? Kdepak. Byl šem tam ža šynem.
• No vidíte. A já teď jedu za synem do Plzně. Ale ve Stříbře jsem vojákoval. A našel jsem si tam tenkrát i holku. Jmenovala se Horáková. Ale vzala si nějakýho Soukupa. Neznáte nějakýho Soukupa?
• Šoukupa? --- Hmm --- Šoukupa? --- Néééé. Toho já nežnám. - A přemýšlivě vrtěl hlavou.
• Ale eště před ním chodila s nějakým Zlámalem. To jako po mně a před tím Soukupem. Co toho Zlámala, toho byste neznal? Takovej velkej hezkej člověk. No von už asi teď hezkej nebude. Toho neznáte?
• Žlámal, Žlámal --- Hmm - Néééé. Toho taky nežnám.

Možná, že to nevěděl tak jistě, protože nad tím ještě uvažoval a kroutil hlavou. Ale nakonec se přece jenom rozhodl:

• Žlámala já nežnám. To špíš budu žnát toho Šoukupa!

Lesklé zuby se zablýskly v pohrdavém úsměvu, rychle potlačeném náhlým přesvědčením: To je ale dědek pitomej!