Sama proti Makru

Snaha o nápravu lidstva někdy naráží na nepochopení

Sama proti Makru

Magda se rozhodla, že je čas napravovat lidstvo. Při takovém rozhodnutí byste si představovali, že Magda hýří životním elánem v nejproduktivnějším období svého života. Je to jinak. Magda je důchodkyně slabé tělesné konstrukce, i když ostřížího zraku a sluchu dobrého tak, že zaslechne i zkazky které většině lidí unikají. Při svém životním cíli napravování lidstva brouzdá značnou část dne po ulicích, protože tam se lidstvo většinou vyskytuje. Vybírá si stále nové oblasti, protože tam, kde je známá, odolává lidstvo už programově a na základě zkušeností jejím nápravným metodám.

Na jedné své výpravě spatřila v parku dvojicí výrostků, v novinách elegantně označovaných jako teenageři, jak sprejem pomalovávají za bílého dne novou betonovou terasu v těžko přístupném terénu, aby se mohli pochlubit svou odvahou, když už jejich výtvor neměl naději na uznání ani od těch největších příznivců graffiti, vydávajících tento vandalismus za umění. Magda se rozhlížela, kdo z kolemjdoucích by byl schopen vylézt za těmi umělci k té nepřístupné terase, ale nacházela jenom občany příliš spořádané, než aby se pouštěli do takových výkonů. Nesouhlasně kroutili hlavami, pomlaskávali, sem tam utrousili nespisovnou poznámku, ale k nějakému zásahu se nikdo neměl. Konečně objevila asi třicetiletého urostlého muže, který ty umělce se zájmem pozoroval. Magda se na něho obrátila s výzvou:

• To je hrůza! Ty flákance barvy otráví každému pobyt v celkem pěkně udržovaném parku. Nemohl byste proti tomu něco udělat?
• A to jako co?
• Vy byste přece za nima moh vylézt a to ničení jim zarazit!
• Jo, matičko, doba je zlá a lidi jsou bídný. Zkuste to sama!

A tak matička to zkoušela. Rozkřikla se na oba výrostky, nazývajíc je ničiteli a dodržujíc pravidla gramatiky. To přimělo oba k výbuchu smíchu. Namířili na ni své spreje, ale Magda měla na své straně několik výhod: jednak foukal vítr, vzdálenost byla pro dostřik barvy skoro mezní a vedle Magdy rostl hustý keř, za který se stačila skrýt, takže vyvázla bez škody materiální, ovšem se skeptickým pohledem na mládež a indiferentní lidstvo.

Špatné zkušenosti udělala Magda se supermarketem Makro. Protože byl její manžel živnostník-instalatér, opatřila si také kartu, opravňující ji k nákupu v Makru. Někdy tam nakoupila nějakou maličkost a k nákupu používala košíky, které byly k dispozici vedle vchodu. Nikdy neměla takový nákup, aby si na něj brala vozík. Jednou se rozhodla, že své vnučce koupí k Vánocům značkovou voňavku Elisabeth Arden, kterou si našla v letáku, kterými je Makro zavalovalo téměř obden.

Ale tentokrát hledala košík u vchodu marně. Pro vozík se nechtěla vracet, naložit si lahvičku parfému na vozík s metrákovou nosností se jí nezdálo přiměřené. Ale hned za vchodem objevila stoh košíků ve fotografickém oddělení, které bylo od ostatní prodejny odděleno dvojicí trubkovými vrátek, otevírajících se jen jedním směrem. Magda vešla do oddělení, vzala si košíček a chtěla vyjít, ale dvířka u východu byla vedle pokladny a otevírala se jen když je pokladník uvolnil. Když se je Magda pokoušela otevřít, byla pokladníkem upozorněna, že košíky jsou jen pro potřebu foto-oddělení a nesmí se vynášet do velké haly. Magda se nedala:

• Přece si nebudu brát ten kamion na lahvičku parfému! Vždycky tady byly košíky na malé nákupy!

• Je mi líto, už jsou jen pro naše oddělení.

• Blbost! Nebudu před sebou strkat metrák trubek kvůli malé lahvičce!

A Magda vypáčila dvířka proti síle zavírajícího pera a klidně kráčela s košíkem pryč. Prodavač za ní křičel, ale Magda se nedala zviklat. On nemohl odejít od své pokladny, takže se cítila poměrně v bezpečí. Od toho Makra to byla vyložená pitomost, zrušit ty košíky pro celý areál a nutit lidi, aby v každém případě používali těžké vozíky. Klidně se vydala ulicemi regálů na výzkum, kde najde svou voňavku.

Z jejího klidu ji vyrušil ten foto-pokladník. Zavřel svou kasu a podařilo se mu ji najít. A teď jí zuřivě rval ten košík z ruky. Ale Magda uměla bojovat. V jejím odhodlání bránit lidská práva už zažila nejeden zápas a neodešla vždy jako poražená. Držela košík oběma rukama. Ten pokladník také. Následkem toho se ten košík oddělil od svého držadla a poněkud se natrhl. Teď Magda povolila a ochotně vložila držadlo do toho, co z košíku zbylo. Pokladník se díval na trosky ve své ruce poněkud vyděšeně, ale pak si řekl, že vítězství je jeho a odešel krokem vznešeně důrazným..

Potom Magda pokračovala v hledání svého parfému, ale našla jenom konzumní voňavky běžných českých výrobců. Když se nakonec zeptala jedné zaměstnankyně, dozvěděla se, že značkové parfémy se prodávají vpředu, ve foto-oddělení. To nevypadalo na klidný nákup. Když znovu vstoupila do oddělení fotopotřeb a uchopila košík, spustil pokladník křik a vyhrožoval, že přivede ochranku. Magda si ho vůbec nevšímala a pokladník své výhrůžky stupňoval, i když kasu opustit nemohl a omezoval se na pokřikování. Magda si ho prohlédla pohrdavým pohledem, což ho ještě více rozhořčilo, takže pokladnu zabouchl, nechal zákazníky stát a vrhnul se k Magdě, která mávala v jedné ruce košíkem a v druhé lahvičkou Elisabeth Arden. Pokladník zkameněl. Díval se na Magdu jako na zjevení a konečně se bez řečí odplížil za svůj pult. Magda k němu přistoupila se svým košíkem a když pokladník vyžadoval předložení karty opravňující k nákupu, podala mu ji s gestem vévodkyně, vrtící hlavou nad nevychovaností plebejského služebnictva. Vítězství bylo přece tentokrát její.

Několik sporů vedla Magda s Českými drahami. Do Prahy jezdila dost často a s průvodčími mívala neshody týkající se topení, vlastně netopení v zimě, poukazovala na to, jaké pokuty musí platit za zpoždění dráhy v Japonsku, jakou povinnost mají průvodčí, když nějaký ožralka obtěžuje cestující. Ale její nejparádnější spor s touto institucí se odehrával takto:

Magda měla lístek až na hlavní nádraží. Z nějakého důvodu vlak skončil výjimečně na Smíchově. Náhodou na sousední koleji zastavil rychlík z Plzně, jedoucí na hlavní nádraží. Magda do něj pohotově nastoupila, v přesvědčení, že ji dráha musí dovézt tam, kam měla zaplaceno. Ale modrá armáda je ovládána duchem málo nakloněným veřejnosti. Přísná průvodčí, která si jinak při jízdě ze Smíchova na hlavní nádraží už balí fidlátka, ji viděla nastupovat a nadšena služební horlivostí se na ni hned vrhla. Požadovala rychlíkový příplatek a pokutu. Magda se jí bezstarostně vysmála a smála se ještě více, když na ní požadovala občanku. Ale mstivá průvodčí se vyřítila na hlavním nádraží ihned z vlaku a podařilo se jí najít policistu, než se Magda stačila ztratit v davu. Byla zadržena, legitimována a vyzvána, aby příplatek a pokutu zaplatila. Dobrá nálada Magdu neopustila. Vysmála se teď policistovi i té harpyji. A když si policista zapisoval její data z občanky, stále náladu neztrácela, v přesvědčení, že rozum musí zvítězit. Nepočítala s drážní logikou.

Za měsíc dostala poštou výzvu, aby pokutu, zvýšenou o administrativní náklady, zaplatila na ředitelství drah. Magda na ředitelství šla, ještě stále přesvědčena, že prosadí svůj nárok na službu, za kterou zaplatila. Debata se zavilým úředníkem trvala dlouho, akusticky gradovala až k probuzení celého poschodí z drážní letargie a když Magda odcházela bez zaplacení, byla přesvědčena, že dráhám teď nezbude nic jiného, než si trhnout nohou.

Za další měsíc dostala předvolání na místní služebnu policie, aby jejich prostřednictvím poukázala pokutu, ještě dále zvýšenou o naběhlé náklady, jinak bude zatčena. Teď konečně Magda uznala, že uniformy jakýchkoliv barev táhnou za jeden provaz a že uniformovaná pitomost vždy zvítězí nad rozumem. Zaplatila.

Ale jednou se Magdě přece podařila náprava ve věci obecně prospěšné: Při hromadném zájezdu důchodců do Alp nastoupila celá skupina do lanovky. Sotva kabina opustila dolní stanici, ozval se kolektivní obdivný vzdech nad krásou panoramatu. Současně explodoval reproduktor příšerným rámusem, někdy nazývaným hudbou. Ale to trvalo jen chvilku. Magda reproduktor pohotově propíchla turistickou holí, kterou se pro Alpy vyzbrojila. V kabině sice bylo několik mladých lidí, kteří tento zásah neschvalovali, ale nakonec i ti nahlédli, že se dají velehory obdivovat i v tichosti a při vystupování nikdo nemohl vysvětlit zřízenci, co se s reproduktorem stalo, protože v centrále mezitím už zjistili, že se kabina vznáší ve velebném tichu, které asi do hor nepatří nebo už dávno vyšlo z módy. Tentokrát Magda došla se svou snahou o nápravu lidstva plného pochopení.