Recept na suši

Japonský odborník nestačí v televizi vysvětlit recept na japonský národní pokrm

Recept na suši

Moderátor přehlédl rychle, zda je pro natáčení všechno připraveno: kameraman, zvukař, režizér, osvětlovač, dva obsluhovači zrcadel a malý Japonec v bílé zástěře a s ohromnou čepicí na hlavě. Toho oslovil:

"Pane Murasaki Suseko, váš národní pokrm, suši, si získává oblibu po celém světě a my bychom našim divákům chtěli předložit návod k jeho přípravě. Mluvíte prý dobře česky. Je to pravda?"

"Děkuji. Já dobře česky mluvim. Já jsem v Česku dýl osum let."

"A celou tu dobu vedete japonskou restauraci?"

"Děkuji. Já restauraci vedu pět let, prosím."

"A předtím jste pracoval jako kuchař, že ano?"

"Nycméně, prosím"

"---Jak, nicméně?"

"Co, prosím, jak nycméně?"

"Co myslíte tím nicméně?"

"Vy taky dobře mluvíte česky?"

"Já myslím - počkejte! Nechtěl jste říct "Nikoliv?""

"Děkuji. To je jedno"

"Tak dobře. Tak jste jako kuchař ty první tři roky nepracoval. Co jste dělal?"

"Děkuji. Já učil česky. Velmi sophisticated řeč, prosím"

"To je pravda. Ale přejděme k věci: Můžete posluchačům říci, co je k přípravě suši zapotřebí?"

"Ryba, prosím"

"To ovšem každý ví. Jenomže syrová ryba - používá se přece syrová, že ano?"

"Děkuji. žádné sýry, prosím"

"Chtěl jsem říci: používá se syrová ryba, že ano? Ale syrové ryby u nás moc v oblibě nejsou."

"Děkuji. Líbat se nemusí"

"Já jsem nic o líbání neříkal."

"Říkal, prosím."

"Ne. Já - už vím. Říkal jsem obliba!"

"Ano, prosím."

"To jsem myslel, že lidi moc syrový ryby nemilujou."

"Tak vidíte! Nemilujou, tak nelíbají"

"To bysme se moc zamotali. Přejdeme raději rovnou k tomu receptu. Tak tedy: Co všechno potřebujeme?"

"Děkuji. Potřebujeme japonskou rýži."

"Ta je jiná než česká?"

"Sichr"

"Jaká je?"

"Japonská"

"Tak dobře. Co dál?"

"Na přípravu musí být japonský dřevěný prkýnko."

"Co je na prkýnku japonskýho?"

"Dřevo, prosím"

"U nás by se nesehnalo?"

"Tady jenom umělý dřevo"

"No dobře. Co dál?"

"Rýže musí se v japonským hrnci vařit, prosím."

Moderátor se chtěl zeptat, proč musí být hrnec japonský, ale nechtěl rozhovor zbytečně protahovat a raději položil další otázku:

"Co se ještě do suši přidává?"

"Mořský řasy. Japonský"

"Musí být japonský?"

"Můžou i český"

Nad tím se moderátor zarazil, ale nechal raději toto vysvětlení bez odpovědi a pokračoval:

"Máme snad všechno, co potřebujeme. Co uděláme?"

"Na prkýnku nakrájíme řasy."

"Jak nakrájíme?"

"Japonským nožem"

Moderátorovi se zdálo, že už toho patriotismu bylo dost a zeptal se, podle svého mínění uštěpačně:

"V čem je jiný, než český nůž?"

"Udělanej ze sto želez. Jako samurajský meče. Strašně ostrej."

"No to bude záležet na broušení"

"Musí brousit jen japonským brouskem."

"Ten je jinej než českej?"

"To si piš."

"Proč?"

"Má strašně - malý - to kamení."

"Kamení? Aha! Asi brusivo. Zrnění."

"Děkuji. To jste řek dobře."

"Fajn. Nakrájíme tedy ty řasy a co s nimi uděláme?"

"Na řasy dáme rýži."

Režizér ukazuje moderátorovi své náramkové hodinky a zdvihá dva prsty na znamení, že vyhrazeného času už zbývá minimálně. Moderátor přikývne a snaží se rozhovor urychlit:

"A potom zřejmě na tu rýži dáme..."

"Okurku."

Teď se objevil patriotismus u moderátora, který skoro vykřikl:

"Znojemskou!"

"Co to je, prosím?"

"Nejlepší okurka na světě."

"Není japonská!"

"To teda není!"

Režizér zdvihá teď už jen jeden prst. Japonec sám spěchá s výkladem:

"Uděláme rolku."

"Jakou rolku? Z čeho?"

"Děkuji. Zabalíme řasy v ní rýži a okurku a krájíme..."

Kontrolka natáčení zhasne, režizér pokrčí rameny, vysílání přebírá jiná kamera v jiné místnosti. Japonec se polekaně rozhlíží a moderátor mu vyčítá:

"Kruci, my jsme se vůbec nedostali k těm rybám. Snad se tam taky přidávají, ne?"

"To dlouhý detaily. Celá knihy. Stejně neměli čas bysme."

"Do prčic! Kdo mi tenhle rozhovor přihrál?"