Povídky - rozšířená nabídka

Šla Nanynka do zelí (včetně úhrady za rozšlapaný košíček) stylem známých autorů Zpracoval jsem námět ve stylu tří význačných českých spisovatelů:  

Vítězslav Nezval : Nanette Lescaut:

 Sukénky větrem rozvláté a na košíčku stuhy
 jde Nanette loukou kvetoucí, krok jeden jako druhý
 a květy dobře vybírá a do košíčku vkládá
 a shýbá se jak rusalka, ji nebolejí záda,
 co chvíli ještě poskočí, písničkou květy zdraví,
 její zpěv ani na chvilku se nikdy nezastaví,
skřivánčí píseň v duetu ji trylkem podbarvuje
a dívka košíčkem vesele pohazuje.

Josef, to jméno pěstouna svatého božského syna
na březích Seiny, Dunaje, Labe, Volhy i Rýna
zdobí štít rytířů národů křesťanské víry.
Tím jménem vznešeným se lidé sjednotili
a jméno Josef se z bible rozšířilo
i na břeh Rhôny. Tam také ozdobilo
mladého šlechtice jenž místo chrabrých klání
čas spíše věnuje procházce květnatou strání
při které – je to náhoda? – Nanettu objevuje
a slova obdivná jí něžně adresuje:

„Jaký to krásný košíček a jaké hezké stuhy!
určitě není na světě žádný takový druhý!
Má krásná Nanette, dovolíš, bych pomohl ho nésti,
ulehčil ručkám rozkošným a nesl v mužné pěsti
co tíží zbytečně tvé sametové dlaně!“
Však dívka hledí naň okem zlekané laně:

„Ten košík, pane, netíží, je maličký a lehký
pro mužskou ruku byl by snad až nebezpečně křehký
a přitom dívce sloužit má k obraně její ctnosti
když potká třeba rytíře co se už dlouho postí.
Ten košíček má pro pannu neocenitelné kouzlo,
by její srdce náhodou na louce neuklouzlo.
Ty květy krásné zastanou úlohu mříže pevné
a zabrání i nápadům nečisté touhy zjevné“.

„Zahoď ten košík, Nanetto, brání našemu štěstí!
nebo ho jinak rozdrtím svou silnou mužnou pěstí!
A i s tím košem v náruči já k tobě láskou shořím.“
„To nesmíte, můj rytíři!“ – „Já se vám jen tak dvořím!“

Však Josef – jaká proměna! – své dobré mravy ztratil
a plány dívčí obrany surovou nohou zhatil.
Rozšlapal, vilnou touhou jat, košíček včetně stuhy,
čímž Nanette zbavil ochrany. Na to pak za zásluhy
si přičet´ svoji ochotu zaplatit beze zbytku
košík, stuhu a nakonec i nasbíranou kytku.

Bohumil Hrabal:  Zpověď dívky nadměrné velikosti
 Nemusím pro šéfkuchaře vykonávat žádné podřadné práce a mohla bych mu jeho příkaz odmítnout, protože jsem cukrářka a ne nějaká pomocná síla kterou si může poslat jednoduše do tržnice abych mu přinesla hlávku zelí když ji najednou rychle potřebuje a zapomněl si ji včas opatřit, protože má v hlavě tu černou ficku místo přípravy jídla, za kterou je placený a ne málo, když to porovnám se svým platem, který si zasloužím nejmíň v dvojnásobku, protože takový zákusky, který pro náš hotel dělám já, nejsou k dostání v celým městě, ty zákusky který vyvolávají chutě už na pohled, protože jsou krásně načinčaný v barvách který jsem si už dávno vymyslela aby štymovaly dohromady a sváděly hosty hotelu tak neodolatelně, že nemůžou jednoduše říct´ že už mají dost a že se do nich už žádnej zákusek nevejde.
 Ale sluníčko tak krásně svítilo že jsem si pomyslela že mi procházka do tržnice nemůže uškodit zejména když to vezmu přes park a třeba se tam i na chvilku posadím na lavičku, ať si kuchař trhne nohou a jde si na mne třebas stěžovat že jsem pro to zelí šla moc dlouho a že se celá příprava jídla zdržela, když to je jeho vina a já jsem cukrářka a ne pomocná síla, jak by na to koukal, kdybych mu řekla aby mi došel pro agar kterej jsem si já zapomněla včas sehnat, to by koukal, že si cukrářka troufne na šéfkuchaře, ale já jsem si už při nástupu vyjednala, že nebudu mít žádnýho pána, jenom přímo majitele hotelu, takže tomu kuchtíkovi pro to zelí dojdu z vlastní dobrotivý vůle, ale přitom si trochu užiju toho jarního sluníčka.
 A na tu lavičku jsem se posadila hned na tý cestě do tržnice schválně natruc tomu kuchaři, ale taky proto, že se mi chtělo. A jako z udělání šel okolo Pepan, provozář z hotelu, tak trochu jako můj nadřízenej, ale vlastně ne tak docela, protože co je provozáři do cukrářky zvlášť když si vyjednala že nebude mít žádnýho šéfa kromě majitele hotelu, kterej si zase na nějakou cukrářku vůbec nevzpomene protože ten má jiný starosti hlavně s obsazováním hotelu a zase hlavně zahraničníma turistama protože z těch našich moc nekouká když ten jejich pobyt není placenej ze státních peněz, to se potom na útratu nekouká.
 Pepan byl původně údržbář, ale musel na našeho šéfa něco vědět, že ten z něj udělal provozáře. Ale Pepan znal spíš všelijaký zámečnický fígly než aby uměl vyřizovat reklamace hostů, kterejm třeba kapal kohoutek nebo aby uměl uklidnit dvě pokojský, když se hádaly, a že to kolikrát uměly! Pepan už po mně několikrát vyjel ale ne služebně, úplně soukromě, víte, jak to myslím. Už mi několikrát naznačil, že se mu líbí pěkně narostlý ženský, prej jako já, ale já jsem si říkala, že mu nenaletím hned napoprve. A když se teď blížil k mý lavičce, už z dálky na něm bylo vidět, že si se mnou umínil pěkně od srdce promluvit. A taky jo. Byl tak na dvacet metrů, když na mne halasil:
- Ale né! Jaký já to mám štěstí! Já jsem si hned ráno říkal, že na mně dneska čeká velký štěstí!
- A kde jako to štěstí vidíte?
- Přece se na něj zrovna koukám.
- Já se rozhlížím kolem dokola a žádný štěstí tady neroste. Myslíte jako ty stromy?
- Ale prdlačky. Stromy jsou pro lidi, co nemají žádnej cit anóbrž šmouhu na duši. Jako ty lidi, co se třeba koukaj´ na první ligu a líbí se jim na tom jenom ta barva těch jejich triček.
- Já vo stromech a vy vo fotbale. Co má fotbal společnýho s krásou? Nebo se štěstím, když už jste s tím sám začal? Mně se zdá, že honit si tričko za kulatou kůží si můžou jen hlupáci.
- Ale co to capete? Víte, Andul, co si takoví hlupáci vydělaj? A prodávaj se ty hlupáci za miliony!
- Tak vás teda potkalo velký štěstí, že mi tady můžete vykládat za kolik jsou na prodej fotbalisti?
- Sakra, Anči, to máte pravdu. Já jsem chtěl povídat úplně něco jinýho.
- Jen nezačínejte nic vo našem hotelu. Vod toho si já tady chci vodpočinout.
- A to je právě to. Já jsem byl úplně mimo anóbrž  ztrácel půdu pod nohama a jako bych umíral zaživa když jsem tě tady viděl tak pěkně rozloženou na tý lavičce, až jsem si řek´ že takhle má vypadat správná ženská.
- Jak to myslíte?
- Já totiž nemám rád hubený ženský. Já si vždycky myslím, když vidím všelijaký ty missky, jak musí chrastit kostima když na to dojde. Mně se vždycky líbily ty ženský na starejch vobrazech, na těch nevidíte ani jednu hubenou ženskou. Mně se líbí když je ženská všude pěkně vobrostlá a kulatá, ten samej systém jako paní poslankyně Vlková. – a přisedl si na lavičce o kousek blíž.
- Pane Pepan, nic si se mnou nezačínejte. Aspoň né tady na lavičce v parku. To by vám žádná slušná ženská nedovolila. Já tady mezi nás postavím ten košík, abyste nebyl v pokušení a neumíral zaživa.
- Ale Anči! Košík není žádná hradba. Já ho zase postavím na zem, protože ti slibuju, že se tě ani nedotknu.
      Jenže sliby jsou chyby. Pepan košík postavil na zem tak nešikovně, že když se odrazil, aby se k Anči přisunul blíž, šlápl právě na okraj košíku, který pod rozvášněnou nohou povolil. Anči, která se právě chystala slevit ze svých přísných zásad, se ihned vrátila do reality:
- Tak to teda budete muset tomu svýmu štěstí hodit zpátečku. Protože ten košík patří hotelu a já ho teda platit nebudu. Tu hlávku zelí, co pro ni jdu, můžu vodníst v ruce, ale ten košík zaplatíte a je mi jedno, co si vymyslíte, jak jste ho dokázal rozšlápnout. A podruhý si nic nezačínejte. Aspoň ne v parku.

Miroslav Horníček: Dobře utajená Provence
Provence – má druhá vlast. Francie se pyšní nádhernými pozoruhodnostmi. Paříž, Versailles, zámky na Loiře zaujímají ovšem první místo, v létě ale jsou zastíněny plážemi Côte d´Azur, v zimě zase alpskými lyžařskými středisky. Ale je tady ještě Bretaň, Normandie, Champagne, Savojsko, Camargue a další turisty vyhledávané cíle. Provence je trochu opomíjená. A to je dobře. Protože Provence si zachovává své kouzlo pro přátele, kteří ji objevili a dokázali ocenit její přátelskou tvář, nehodlající ohromovat nádhernými monumenty, skalními velikány nebo mondénními plážemi.
Jel jsem silnicí N85 z Grasse, příjemného malého města, jehož si lidé všimli až když se tady Šakal zastavil na své cestě za atentátem na de Gaulla. Tady se seznámil s hraběnkou, kterou po vášnivé noci uškrtil, protože vyslechla jeho rozhovor s osnovateli atentátu.
Ovanula mne vůně levandulových polí. Fialové keříky ve vyrovnaných řadách překvapují našince, který si předtím neuvědomoval, že látka, která tvoří základ svádivých a velmi drahých parfémů se tady pěstuje v řádcích podobně jako brambory. Ale brzy se podél silnice začala vyskytovat vápencová skaliska, spojující se v bělavé stěny tyčící se nejen nad silnicí, ale i pod ní. Dojel jsem do Castelanne, městečka, které je východiskem pro putování podél kaňonu řeky Verdon, jiskřivé, většinou zpěněné peřejemi, modré v četných tůňkách, obklopené strmými stěnami, po jejichž úbočí se vine silnice, razící si cestu mnoha tunely. Za každým je obyčejně vyhlídková plošina. Bohudík je Provence většinou turistů opomíjena a tak si můžete, zejména mimo hlavní sezónu, vychutnat krásy vápencových skal a divoké řeky bez turistické tlačenice.

Zastavil jsem se ve vesničce asi v půli čtyřicetikilometrového kaňonu, který místní ovšem nenazývají tímto oficiálním označením, ale používají jména „Gorges de Verdon“ (soutěsky). Na malém náměstíčku jsem překvapeně pozoroval ženu, která prala prádlo v kašně. Ručně. Mlátila bílým prádlem o kamennou obrubu kašny v době, kdy už existovaly automatické pračky. Nevěděla o nich? Nemyslím. Spíše věřím, že tvrdohlaví Provensálci si chtějí udržovat staré zvyky co nejdéle. Vedle hráli muži pétanque. Ale tady té hře také říkají jenom „les boulles“ (koule). Je to srozumitelnější a více „provence“.
Silnice mne dovedla až do vesnice Moustiers-Ste-Marie. Tam jsem poobědval. Ale Provence si už začala dobývat mé srdce tak, že jsem požádal o nějaké typické místní jídlo. V malé hospůdce se mi věnoval osobně její majitel, nazývaný, jako všude ve Francii, „le patron“. Posadil se ke mně a sám od sebe mi začal vychvalovat svůj podnik, zejména způsob, jakým sám stáčí své víno. A přitom pomlouval konkurenta, používajícího při stáčení gumové hadice. Hrůza! Potom mi doporučil typické místní jídlo: pissaladière. Připomíná pizzu, ale čtyřhrannou, obloženou cibulí, sýrem, různým kořením, pepřem, ančovičkami a olivami. Je to dost rána do žaludku. Aby mne patron odškodnil, doporučil mi jako dezert typický provensálský marcipán s piniovými ořechy. A navrch ještě mističku provensálského medu. Nabízel ještě kromě vlastního i několik značek místního vína, ale nechtěl jsem své útroby překvapovat dalšími novotami a tak jsem požádal o sklenici obyčejné vody. Této žádosti se vůbec nepodivil, jak by se divili číšníci u nás a přinesl mi ledovou vodu v orosené sklenici. Pomyslel jsem si, že by to klidně mohla být voda ze řeky Verdon, protože jak jsem ji viděl, ochotně bych se z ní napil.
Zpáteční cestu do Castellane jsem absolvoval silnicí po druhém břehu kaňonu. Tahle silnice je málo frekventovaná a vine se místy po horním okraji kaňonu, takže se mi otevíraly pohledy na zvlněnou pláň s vápencovými pahorky. A najednou jsem si uvědomil, že tyhle pláně už jsem viděl v několika filmech. Zejména ve filmu „Jak voní tymián“. V tom filmu by tyto pláně měly být blízko Marseille, ale filmaři dokáží s krajinou provádět všelijaká kouzla. Když může Vinetou žít v Dalmácii, proč by nemohli hrdinové tohoto filmu existovat u Gorges de Verdon, vzdálených od Marseille jen asi dvě stě kilometrů?

Můj přítel a kolega Marcel Pagnol mi vyprávěl o svém mládí, stráveném v Provenci a já jsem ten kraj viděl ne tak, jak se mi sám představoval, ale očima filmových tvůrců, protože ten film byl nezapomenutelný a když jsem si knihu znovu četl, viděl jsem zřetelně panorama vápencových kopců, ve kterých si malý Marcel hrál s pyšnou dcerou exhibicionistického alkoholika nebo chodil klást pasti s nerozlučným kamarádem.
Teď jsem se tedy díval na krajinu, známou z filmu a z vlastních představ a oživoval jsem si scenérii postavami něžné Marcelovy maminky, s jejímž úmrtím v mladém věku jsem se nikdy nesmířil a viděl jsem i Marcelova otce, učitele Josefa Pagnola, kterého ale Provensálci běžně titulovali „Pane Josef“, což by se asi v našich představách s vážností učitelského postavení neshodovalo.
A jak jsem pomalu jel krajinou, tak pomalu, abych se mohl rozhlížet a vdechovat nejen tu provensálskou vůni, ale i atmosféru známých, i když až dodatečně poznávaných míst, rozhodl jsem se napsat „panu Josefovi“, abych se s ním podělil o nádherné zážitky, které mi připravil s celou svou rodinou. Už jsem napsal řadu dopisů francouzským malířům, panu d´Artagnanovi, panu Daudetovi, panu Gérardu Philipovi, dokonce i Panně Orléanské (která ani neuměla číst), proč bych nenapsal i „panu Josefovi“, s nímž mne dokonce pojila známost s jeho synem , který se ovšem mezitím už také připojil ke své krásné a něžné mamince a ke svému otci.

Dopis panu Josefovi

Vážený pane,
neznáte mne, ale já dobře znám Vás. Nejen z knihy Vašeho syna, takhle Vás znají miliony čtenářů, ale i z Marcelova vyprávění. Přátelil jsem se s ním a sdíleli jsme i profesní zájmy. Jeho kniha „Jak voní tymián“ Vás popisuje dosti důkladně, ale kromě příběhů vylíčených v knize a ve filmu znám i mnoho podrobností ze života Vaší rodiny. Musím říci, že všechny Vaším synem líčené příhody jsem vnímal se stejným nadšením, s jakým jsem několikrát četl knihu. Ale shodli jsme se, že kniha už je tak dost objemná a další rozšíření by mělo za následek tak silný svazek, že by to čtenáře mohlo odradit. Existuje jistá mez pro objem knihy, za kterou už je její prodejnost problematická. Proto mnoho příběhů z Vašeho života zůstalo nezaznamenáno.
Vždycky se mi v knize líbilo, když Vás nazývali „pan Josef“. U nás má Vaše jméno mnoho obměn, zatím co ve Francii je neměnné. Čte se ovšem „Žozef“, ale je to pořád ten nezměněný základní tvar. U nás slyší Josefové nejen na Jožka, Jóža nebo Jozífek, ale kupodivu i na Pepík, Pepa, Pepča, Pepan, Pepin a ještě celou řadu zdrobnělin, což by se cizincům těžko vysvětlovalo. Vy jste ale pro mne byl stále jen „pan Josef“, s Vaším prominutím ovšem čteno českým způsobem.
Z celé řady příběhů, které mi Marcel vyprávěl, se mi například líbilo, jakými výčitkami svědomí jste se sám zatěžoval, když jste omylem rozšlápl košíček jedné Vaší žákyně. To byl jeden z příběhů, které se mi nejvíce líbily a protože si nejsem jist, jestli se Vám zapsal do paměti tak silně, jako mně, dovolte mi, aby Vám ho připomněl:
Šel jste jednou se svou třídou na „poučnou“ vycházku do přírody a doporučil jste žákům a žákyním, aby si vzali s sebou nějakou kabelu, tašku, případně i jenom nějaký pytlík, do kterého by mohli ukládat drobnosti, které je v přírodě zaujmou a o kterých by se později ve třídě rozhovořili.
A tak jste sbírali květiny, klasy, kaménky, dokonce i jeden otisk trilobita, které je možno nalézt ve vápencových horninách. A jak jste už na místě začal vysvětlovat, co je v tom kameni otisknuto, udělal jste mimoděk krok nazpět a přitom jste rozšlápl malý košíček, který si jedna z žaček položila na zem za Vašimi zády. Neštěstí nebylo tak velké, jak se Vám zdálo. Ale mělo pro Vás tehdy takový význam, že jste ho Marcelovi dopodrobna vylíčil:
V tom košíčku nebylo nic pozoruhodného. Kupodivu obsahoval jenom listy odloupnuté ze zelných hlávek. Dosti zvláštní. Ale dobrali jste se brzy vysvětlení: ta dívka pocházela z malé vesnice v Lotrinsku. Ten kraj přecházel několikrát z francouzských do německých rukou a jeho obyvatelé ve Vaší době nikdy pořádně nevěděli, jakému útvaru právě patří a jak dlouho v něm setrvají. Obyvatelé tam často mluví plynně oběma jazyky. Teď bydlela ta holčička daleko od svého rodiště a byla Francouzka. Ale jmenovala se Anna Schuster a její rodná vesnice inklinovala k Němcům, na což ona nezapomněla. A zelí jí připomnělo její dětství, protože je důležitou složkou německého jídelníčku, zatím co Francouzi se bez něj obejdou. Ve Francii je zelí tak málo důležité, že dokonce pod jménem „chou“ se rozumí jak zelí, tak kapusta. U nás tvoří zelí podstatnou složku typické národní gastronomické trojkombinace, takže dovedu pochopit, jak i na tu holčičku náhodné objevení té „německé zeleniny“ nostalgicky zapůsobilo.
Ta holčička objevila několik hlávek zelí na malém záhumenku. Asi si ho tam zasadil někdo, komu byl německý jídelníček bližší než ostatním sousedům. A Anička v těch hlávkách viděla připomínku svého dětství a několik lupenů si uložila do svého košíčku, který si pak tak nešikovně postavila za Vaše záda.
Vy jste byl z rozšlápnutého košíčku tak konsternován, že jste se holčičce nekonečně dlouho omlouval a slíbil jste jí, že jí zaplatíte jakýkoliv košíček, který si vybere a koupí. Ale i přes tento slib a přesto, že Vás holčička úplně dospěle ujišťovala, že se nestalo žádné neštěstí, byl jste tak zkormoucen, že ten den byl pro Vás ztracen.
Marcel mi příhodu popsal způsobem, jaký jen on tak mistrně ovládal a já jsem před sebou jasně viděl Vaši postavu (ovšem podle filmového ztvárnění) včetně charakterových vlastností: smysl pro čest a správné chování, striktní dodržování zákonů a předpisů, ohleduplnost a chápající přísnost vůči svým žákům. Takhle jsem si doplnil Váš obrázek a vím, že Vás znám lépe než všichni čtenáři.

Nebudu mít bohužel už možnost poznat Vás osobně. Jsou schůzky, které si nestačíme domluvit, protože je tu někdo, kdo má větší rozhodovací právo, než máme my smrtelníci. Ale v díle Vašeho syna jste nesmrtelný a pro mne stále živý. Dej Bůh, aby se rodili takoví otcové, jakým jste byl Vy.