Neklub Kopec

Satelitní městečko Kopec si zakládá tenisový kroužek bez jakýchkoliv klubových pravidel, zato s překvapivými rodinnými vztahy

Neklub Kopec

Na Kopci se postupem času vytvořila společnost, která se při pohledu zvenčí mohla charakterizovat jako jedna rodina. Všeobecná shoda, společné zájmy, žádné rozepře a tak. Jenom členové této velké rodiny věděli, že v žádné rodině všechno tak ideálně neklape. Ale co neklape, musí se před veřejností skrývat, aby rodina pohany nedošla.

Kopec je ovšem vyvýšenina, jinak by k takovému jménu nepřišla. Ale píšete-li to s velkým písmenem, označujete tím osadu rodinných domů postavených v posledních deseti letech a nepřimykající se k žádné vesnici ani městu. Třicet kilometrů od Prahy, blízko výjezdu z dálnice a tedy s ideálním automobilovým spojením do metropole, zase dost daleko od jakýchkoliv pachů zemědělské výroby.

Osada se skládá ze samých nových domů, často architektonicky ztvárněných. Chyba je v tom, že při navrhování se dostatečně nerespektovalo sousedství. Renesanční zámeček smetanové barvy v kombinaci se žlutou, s honosným vstupním schodištěm a terasou s balustrádou, by se dobře vyjímal v prostorném parku, tady ale stojí deset metrů od domu stodolového typu. Na větší odstup nebylo na parcelách místo. Jenom několik domů stojí na pozemcích velkých dva nebo tři tisíce metrů. Jejich majitelé je totiž koupili brzy po roce 1990, když byla restituovaná půda lacino rozprodávána a než ceny stavebních parcel vyletěly strmě nahoru.

Obyvatelé se dělí do několika kategorií. Kupodivu tvoří většinu pánové zralého věku se svými druhými manželkami. Jejich domy mají většinou dvojitou garáž, protože v pořadí druhé, bezdětné manželky jsou zaměstnávány v podnicích svých manželů jako sekretářky bez pevné pracovní doby a musí mít proto k dispozici vlastní vůz. Několik párů prožívá první manželství, mají jednu garáž a pánové zatím ještě na druhé manželky nepomýšlejí. Jeden dům patří známé herečce, která už nemůže hrát mladé role a která si sama opatřila druhého manžela ve věku silně produktivním. Bydlí tu i jeden muž z umělecké branže, jehož momentální stav není pevně definovatelný, spíše by se dalo říci, že v partnerských vztazích je zatím na praxi.

Zcela speciální postavení má kadeřnice, která si v pražském salonu naspořila na pěkný dům a teď vystupuje jako žena v domácnosti. Tento statut jí umožňuje manžel s neznámým zaměstnáním a z pohledu sousedů vlastně neviditelný. O to více je viditelná paní kadeřnice, i když jenom místně, protože například finanční úřad nemá o její existenci ani potuchy. Všechny ženy na Kopci se chlubí svými zápisy v diáři paní Marty, jejíž minulost v pražském salonu je zdůrazňována při každé zmínce jejího jména. V očích zákaznic se její výkony mohou srovnávat s prací věhlasného chirurga. Přesto nebývá zvána na různé sousedské večírky, výhradně označované za "párty", protože přece jenom kadeřnice - však víte. Hlavně pánové nemají o její společnost valný zájem.

Na Kopci není kromě této kadeřnice žádný obchod nebo živnost a ani ta její oficiálně neexistuje. Všechny nákupy se provádějí v Praze, případní řemeslníci se musí objednávat zvenku a musí být motorizovaní. To znamená, že obyvatelé Kopce se cítí tak trochu jako na ostrově, i když spojeném s Prahou blízkou dálnicí. Tu používají asi jako Betty McDonaldová používala trajekt pro spojení svého ostrova s pevninou. A podobně jako v jejím případě pociťovali obyvatelé Kopce vzájemnou přitažlivost, jdoucí nad jinak běžné sousedství.

Tato vzájemná přitažlivost vedla k založení Neklubu Kopec.

Dva majitelé sousedících nemovitostí, oba podnikatelé ve zralém věku a s druhými manželkami, stáli u zrodu tohoto neklubu. Jejich pozemky byly velké: dva a tři tisíce metrů. Koupili je brzy po roce 1990 lacino v touze po velkých zahradách. Jenže když byly jejich domy postaveny a zahrady založeny, shledali pánové, že tak velké zahrady vyžadují stálou péči, kterou jim nehodlali věnovat. Zaměstnávat zahradníka představovalo řadu závazků nejen finančních. Do kategorie majitelů šlechtických sídel nepatřili a se svými velkými zahradami si museli nějak poradit. A přišli na založení Neklubu Kopec. Ten podivný název měl naznačovat opak všech charakteristik normálního klubu.

Neklub měl být zřízen založením dvou tenisových kurtů na rozhraní pozemků zmíněných dvou pánů. Po poradě se rozhodli k organizační iniciativě. Všichni obyvatelé Kopce už byli v takovém sousedském a přátelském vztahu, že nebylo třeba vylepovat žádné plakáty, aby se dohodli na společné schůzce na velké zahradě jednoho ze zmíněných pánů. A tento pán přednesl návrh, na kterém se dohodli:

Budou vybudovány dva tenisové kurty. Každý bude na jednom ze dvou sousedících pozemků, ale budou obehnány společným síťovým plotem, takže budou tvořit jeden areál. Vedle kurtů bude zřízena malá zastíněná terasa se dvěma nebo třemi stoly a křesílky, pro odpočinek po sportování a pro přátelské posezení. Žádné šatny nebo sprchy, protože domů to má přece každý jen pár kroků.

Tak vznikne, aniž by byl oficiálně zakládán, Neklub, který nebude mít žádné stanovy, žádného předsedu, pokladníka nebo jednatele, a bude úplným opakem řádně vedeného klubu. Nebudou stanoveny žádné příspěvky, každý dá na úhradu provozních nákladů tolik, kolik bude chtít (a pánové nedodávali "tolik, jak se bude chtít ukázat"). Už vybudování kurtů se zaplatí z takových dobrovolných příspěvků, jejichž výše by ovšem měla odpovídat vysokým nákladům. Peníze budou shromažďovat majitelé obou pozemků, pánové Kubišta a Vondra.

Celý Kopec přijal tento nápad s jásotem. Podle předpokladů byly dary tak velké, že bohatě kryly náklady na vybudování kurtů včetně besídky a zahradního nábytku.

Předpoklady při zakládání klubu se splnily: Pro vybudování se sešlo tolik peněz, že zbylo bohatě ještě na následující údržbu. Výše darů nebyla zveřejňována, přesto vešla ve známost, pravděpodobně tím, že štědří dárci nechali výši svého příspěvku "nedopatřením" uniknout z utajení. Následkem toho někteří dárci původně nižších příspěvků své dary ještě dodatečně zvýšili. Celá komunita uvítala otevření střediska, kde se mohli shromažďovat, protože na Kopci nebyla ani žádná restaurace. A tenisový neklub představoval určitou úroveň. Absence jakýchkoliv regulí znamenala také, že si kdokoliv mohl přivést hosta, který potom hrál bez placení. Určitý problém vyvolali dva velmi známí televizní moderátoři, kteří jenom povrchně znali jednoho místního obyvatele a na základě této vágní známosti se pozvali na kurty. Budili nelibost tím, jak se hlasitě titulovali "vole", což nikdo podle jejich uhlazeného vystupování na obrazovce nepředpokládal, přitom ani nenaznačili, že by uvažovali o nějakém dobrovolném příspěvku na údržbu. Když jim to někdo velmi decentně naznačil, byli překvapeni. Domnívali se totiž, že by si Neklub mohl považovat za čest, že umělci jejich kalibru se uvolili svou přítomností jejich společnost vyznamenat. Když jim bylo naznačeno, že zas za tak velikou čest nikdo jejich přítomnost nepokládá, přestali Kopec navštěvovat.

Protože pánové měli ve všední den většinou jen zřídka čas na návštěvu Neklubu a někteří podnikatelé museli svému podniku věnovat čas dokonce i v sobotu, byly kurty, a ještě více stolečky pod přístřeškem nebo pod širým nebem, okupovány ponejvíce druhými manželkami. Ty první, z mladších párů, měly zaměstnání s pravidelným režimem a jejich čas byl vyměřen stejně jako čas pánů.

Paní Kubištová, druhá manželka, pracující jako druhá sekretářka svého muže (první sekretářka ovládala všechny nutné kancelářské práce, což se o mladé paní Kubištové nedalo říci) se nakonec vzdala svého zaměstnání a věnovala se zcela společenskému životu okolo kurtů. Do vstupní verandy jejich domu umístila velkou lednici, do které si členové Neklubu postavili své lahvinky, aby u stolů neseděli tak nasucho. Zpočátku všechno klapalo. Potom se to trochu zvrtlo:

Paní Kubištová začala najednou svému manželovi veřejně říkat "hochu", což bylo oslovení až dotud rezervované pro soukromí. A toto oslovení se tak ujalo, že všichni v neklubu ho začali používat k velké nelibosti pana Kubišty. Pětašedesátiletý pán slyšel na toto oslovení v situacích, které mu třicetiletá paní Kubištová dokázala v soukromí občas naservírovat, ovšem s jeho veřejným používáním se nepočítalo. Když k tomu došlo, pan Kubišta proti používání tohoto intimního oslovení protestoval. Ale dočkal se nesouhlasu:

• Nevím, proč bych ti nemohla říkat "hochu", když jsi to měl přece rád!
• Ale ne před ostatními! Já ti taky neříkám myško nebo brouku, když nejsme sami. Přestaň s tím hochem!
• Pročpak?
• Dříve jsi to přece nedělala! V mém věku! Dokonce to naznačuje nějaké choulostivé situace, kdy člověk blábolí všelicos! Přece jsi mi tak dřív před ostatními neříkala!
• No jo. To bylo předtím!
• Před čím?
• Vždyť ty víš dobře!
• Ty zase narážíš na to auto, že jo? Ty si ho chceš takhle vynutit, že mám pravdu?
• Ále, vždyť je to prkotina!
• Prkotina? Za tři čtvrtě milionu!
• No a co! Ty máš auťák za půl druhýho!
• Já jsem si na něj musel tvrdě vydělat a potřebuju ho pro reprezentaci! Já přece nemůžu přijet za zákazníkem ve Škodovce!
• Já mám, hochu, dojem, že jsem si na ten auťák taky vydělala!
• Taky ho máš! Rok stará Fabie není žádná šunka!
• Pro mně není Škodovka taky dost dobrá, jako pro tebe.
• Taková blbost! Kabriolet!
• Ale s pevnou střechou. Elektricky zdvihací! Zmáčknu knoflík a střecha vyjede!
• A dvousedadlovej! Dvě sedadla za tři čtvrtě milionu! To je blbost!
• Já v tom přece nechci vozit žádný náklady ani hordy lidí. Já bych si jenom chtěla vyjet třeba s Květou jen tak na vejlet. Když tak vidím v televizi takový blondýny, který nejsou vo nic lepší než já, jak jim vlasy ve větru vlajou, tak se v nich vidím a říkám si, že přece na to máme!
• Ty blondýny v tom filmu jezdí ve vypůjčeným kabrioletu!
• Možná. Možná taky ne. Co když je její?
• Ty by asi na něj měly. Víš, jaký mají gáže?
• Jestli mi chceš vypočítávat, jestli si já peníze zasloužím nebo ne, tak to bysme se mohli dostat pěkně daleko. Raději to ani nezkoušej, hochu!

Postoj pana Kubišty byl neotřesitelný. Smířil se s tím "hochem" v rámci neklubu a s tím, že ho všichni obyvatelé Kopce už jinak neoslovovali. Ale paní Kubištová se rozhodla svůj požadavek kabrioletu posílit dalším diplomatickým tahem. Její manžel byl přinucen z komerčně společenských důvodů pozvat jednoho důležitého ministerského pracovníka a jeho manželku k návštěvě svého domova. Paní domu už dokázala vystupovat v roli hostitelky a pokud ještě svou úlohu nezvládala úplně dokonale, byly malé nedostatky zakryty její krásou. Ale při této návštěvě se překonávala. Osvědčovala takovou oddanost ke svému manželovi, že oslovení "hochu" se opakovalo v každé větě a několikrát ho dokonce pohladila po tváři. Pan Kubišta rudnul a jeho jinak uhlazená konverzace se stávala poněkud kostrbatou a nakonec došlo k ukončení návštěvy rozloučením, které sice nemělo na obchodní vztahy přímý dopad, ale pan Kubišta si vypočítal, že nerealizovaný finanční efekt představoval následkem této návštěvy ztrátu vyšší, než by byla cena kabrioletu s elektricky ovládanou pevnou střechou, jaké najednou začali nabízet všichni světoví výrobci automobilů.

Po odchodu návštěvníka se oba manželé nezmínili ani slůvkem o průběhu návštěvy. Ale konverzace byla poněkud chudá. Až v posteli promluvil manžel stručnou větu, jejímuž významu oba rozuměli:

• Ale nesmí stát víc jak tři čtvrtě milionu!

Stál něco přes osm set tisíc. Ale takový rozdíl nebyl u Kubištů podstatný.