Nejlepší chrupky

Herclíkovi měli chrupky, nejlepší v celé obci. Každý to věděl, ale nikdo se o tom nemohl přesvědčit. Ty chrupky totiž nikdy úplně nedozrály. Jakmile se začaly červenat, slétli se ptáci ze širokého okolí a pustili se do nich. Zasloužilo by si bližší rozbor, čím se jednotlivé druhy ptáků živí. Většinou prý hmyzem, ale nepohrdnou i jinou potravou. Herclíkovi to věděli lépe: Ptáci, a to bez rozdílu druhu, se živí chrupkami a jen výjimečně něčím jiným.

• Jakmile se chrupky začaly červenat, bylo na zahradě u Herclíků živo. Štěbetání, hvízdání, čiřikání, doprovázené třepotem křídel, plnilo celou zahradu, jak se ptáci svorně dorozumívali. Nepanovala mezi nimi žádná řevnivost, kterou je možné pozorovat například v zimě u krmítek. V koruně chrupky se všichni příkladně snášeli, protože bylo dost pro všechny. Tady kosi neodháněli ty menší, žluva ignorovala larvy pod kůrou a Tomáš Herclík toužebně vyhlížel ke špičce sousedova velkého smrku, kde se usídlily poštolky. Ty snad jediné ignorovaly třešně a naopak je mohly před náletem třešnožravců ochránit. Ale neochránily. Když začaly zrát třešně, věnovaly poštolky pozornost myším. Ptáci u Herclíků byli zcela v bezpečí.
• Tomáš Herclík si představoval, jak se ptáci mezi sebou dorozumívají:
• 
  Bašta, co?
• 
  Bezva. Možná by to chtělo ještě pár dní, ale je toho tady dost. Čekat se nedá, lidi by nám to sežrali.
• 
  Jasně. Už teď je to dobrý. Ale já mám dost. Budeš tady zase zejtra?
• 
  To víš, že jo. Kde bych byl?
• 
  No jo. Není nad čerešničky. (ten byl z Moravy). Tak zejtra!
• A na okraji obce se ptáci dorozumívali:
• 
  Kam máš tak naspěch?
• 
  K Herclíkům. Znáš to tam?
• 
  No jestli! Kam si myslíš, že letím já?
• To, že jsou chrupky výborné, věděli Herclíkovi podle toho, že některá zralejší upadla do neposekané trávy a ptáci si toho nevšimli. Zdálo se, že nejrozumnější řešení by bylo strom porazit. Naštěstí tomu zabránil jeden přespolní, když se dozvěděl, jaký osud se stromu chystá. Nelenil a navštívil bezradné pěstitele s překvapivou radou:
• 
  Ale přece existuje snadná pomoc!
• 
  Jaká?
• 
  Slanečci!
• 
  Slanečci? – nedůvěřivě kroutili hlavou Herclíkovi. – Co s nimi?
• 
  Pověsit na strom! Má to dvojí účinek: Jednak ptáky zastraší svým leskem a kromě toho ptáci nesnášejí jejich zápach.
• 
  To se nedivím, já taky ne.
• 
  No, jak kdo. Ale na ptáky to má zaručenej účinek.
• A tak Herclíkovi nakoupili slanečky. Celou krabici. Potom strávili celý večer navazováním provázků na ocasy slanečků a po důkladném vyvětrání strávili klidnou noc v očekávání, co tomu ptáci řeknou.
• Když slanečky věšeli, ptáci se zřekli pravidelných hodů. Posedávali na sousedních stromech, nakláněli hlavičky a dorozumívali se spíše tlumeně, nesměle, nevěděli, co mají lidi za lubem. Ti po vykonané práci poodstoupili a pozorovali výsledky své práce. Slanečci se leskli, pootáčeli se na svých provázcích a vrhali blesky na všechny strany. To se líbilo lidem i ptákům. Trochu to připomínalo vánoční stromeček s lesklými ozdobami a červenými cukrátky. Herclíkovi se vzdálili, rozhodnuti občas kontrolovat strom oknem. Udělali to chvíli potom, co se vrátili domů. A byli zděšeni. Slanečci ptákům chutnali! I ptáci, které nikdo nikdy neviděl chytat se drápky na svislé ploše, najednou tuto schopnost v sobě objevili. I vrabci se přidržovali na zavěšených slanečcích a s chutí oždibovali lesklé lahůdky. Tomáš se v úděsu přidržoval své manželky a pozoroval, jak ptáci po hodech na slanečcích se obracejí ke třešním, které jim teď sloužily už jenom jako zákusek po chutném a vydatném obědě.
• Rozhodovali se, zda mají slanečky zase sundat. Ale byli příliš zklamáni, ztratili chuť k jakékoliv akci a beznadějně pozorovali ptačí hostinu. Ale měli se dočkat ještě dalšího vystupňování své soukromé tragédie:
• Začalo pršet. Ptáci opustili korunu stromu a uchýlili se do míst, kde si zvykli déšť přečkávat. Opuštění slanečci se pomalu otáčeli na svých provázcích. Už se neleskli. Byli celí potrhaní, okousaní, roztřepené maso se ježilo po všech stranách kostry, která už byla místy vidět. A déšť tyto nevábné nebožtíky omýval tak důkladně, že strhával i kousíčky masa, které s pronikavým, a deštěm nějak zaostřeným pachem spadávaly na ty třešně, které zatím ještě na stromě zbyly.
• A když přestalo pršet, ptáci se vrátili. A zdálo se, že ty třešně, které teď získaly slanečkovou příchuť, jsou pro ptáky to pravé, že teď jsou třešně ta pravá delikatesa, něco úplně vzácného, co se jen tak nevidí. Za klidu po dešti se teď zahrada ozývala všemi možnými ptačími hlasy a Herclíkovi se odhodlávali, že třešeň porazí ještě dříve, než opadají listy.