Krotitel tulipánů

Úvahy extremně nadaného amaterského vědce o psychologii rostlin

Krotitel tulipánů a psychologie rostlin

Moje manželka mne má ráda. Na tom by nebylo nic zvláštního, protože tak to má být. Jenomže svatbu jsme měli už třikrát, vždy zcela pravidelně po pětadvaceti letech a tak není nic divného, že v jejím srdci nezaujímám už medailová místa. Ta patří našim dětem, našim vnukům a našim kytkám. To pořadí není zcela určité, někdy má zlatou ten, jindy onen medailista. V prvních dvou případech to shledávám přirozené, ve třetím případě perverzní. Domnívám se totiž, že medailové místo v manželčině srdci bych měl místo kytek zaujímat sám.

Informace o pěstování květin jsou pro mou paní (a to označení myslím doslova) těmi nejkrásnějšími literárními výtvory, jaké kdy byly stvořeny. Rozhlasové referáty doktora Pelešky sleduje s takovým zaujetím, jako Američané prezidentův projev o stavu Unie.. A mezi návody jak pěstovat ananasy nebo kazit život mšicím můžeme občas zaslechnout i rady týkající se našich rostlin. I když se nevyskytuje případ, že by dotyčná rada nebyla ještě obsažena v manželčině bohaté botanické knižnici. Ale slyšet dobrou radu dvakrát, případně i vícekrát, nikdy neškodí.

Každé jaro svádím s manželkou boj o půdu. Ona by totiž chtěla uchvátit další kus zahrady pro pěstování květin, kdežto já jsem přítelem hladkých trávníků, ze kterých se mi daří odstraňovat bez náhrady dosloužilé stromy. Některé květiny mi jdou přitom vyloženě na nervy. V první řadě se to týká tulipánů.

Máme asi metr široký a šest metrů dlouhý záhon tulipánů. Je to velkokvětý, sytě červený druh a když je celý záhon v plném květu, je na ně pěkný pohled. Jsem pokaždé znovu přinucen ten záhon vyfotografovat, takže už máme sbírku fotografií červených tulipánů snímaných ze vzdálenosti jednoho, dvou, tří atd. metrů, zleva, zprava nebo en face, za plného slunka a za večerních červánků, zřídka kdy s nějakou osobou, nikdy se mnou. Já jsem ten umělec, který je autorem této jedinečné sbírky fotografií. To je jakž takž v pořádku. Co mi jde na nervy, je nepořádek v těch tulipánech.

Když jsme poprvé zakládali tento záhon, nakoupili jsme mnoho cibulek stejného druhu a ten první rok vyrostly tulipány v rovných řadách, radost pohledět. Druhý rok už místy stály tulipány vyrostlé z druhotných cibulek mimo tyto pravidelné řady a třetí rok už rostlo mimo řady tolik tulipánů, že nějaká pravidelnost nebyla vůbec patrná. Vykopal jsem všechny cibulky, vytřídil ty nejvhodnější a zasadil je znovu do pravidelných řad. Jenže se mi nepodařilo najít všechny cibulky po vykopání, hodně se mi jich v zemi poztrácelo a když na jaře vyrazily, původní pravidelnost řad byla jen beznadějným snem. Cibulky jsme vykopávali každé tři roky a prohlíželi jsme rozrytou zem, aby v ní nezůstala ani jedna cibulka. To je úplně marná práce. Pokaždé vyrůstalo mnoho tulipánů mimo řady a záhon byl sice krásně červený, ale pro mne chaotický. Stal se ze mne totiž fanatik, jehož životním cílem bylo dosáhnout toho, aby na záhoně stály vyrovnané řady na vlas stejných květin, obdobně jako řady socialistických, teď už jen korejských vojáků. Krotil jsem ty tulipány jako domptér v manéži, ovšem s daleko menším úspěchem. Teď se odhodlávám, že příště budu tu zem prosívat sítkem na čaj, aby mi ani jedna cibulka neutekla.

Tulipány mi ponechala manželka na starost, sama se věnuje ostatním květinám. Po odchodu do důchodu, zvyklá na kancelářskou práci, se rozhodla, že si povede přehled výdajů domácnosti. Má na to tři kolonky: Potraviny, Substráty a Ostatní. Někdy se stane, že v domácnosti chybí cukr, mouka nebo třeba cibule. Nikdy nechybí substráty. Protože člověk se dokáže bez potravy obejít, květiny, podle mé manželky, bez substrátů zahynou. Jejich předzásobení je její starostí a nikdy neselhává. Někdy si manželka stěžuje, že neuzdvihne ani papiňák, ale třicetikilovým pytlem substrátu mává jako se stejně velkým pytlem prachového peří. Z mé zkušenosti láska (ke květinám) přenáší ne hory, ale pytle substrátu.

Naší největší chloubou jsou čtyři bramboříky, vystavené za oknem verandy, aby byly na očích kolemjdoucím. Musím uznat, že jsou pěkné, i když už několikaleté a tedy přežívající déle, než je obvyklé. Ovšem taková dokonalost je vykoupena výjimečnou péčí, kterou jim manželka věnuje. Na můj úkor. Mojí úlohou totiž je bedlivě sledovat vnější teplotu. Před expozicí za okna verandy se musí bramboříky vypěstovat do tohoto výstavního stavu neustálým přenášením do prostředí s ideální teplotou. Většinu času stráví bramboříky v prostoru mezi skly špaletových oken naší kuchyně. Ta špaletová okna jsou pro pěstování květin ideální skleník. Mají sice osm- až dvanáctkrát více skel než moderní zdvojená vakuovaná vyklápěcí okna, což představuje pro manželku daleko větší práci s mytím, ale mají také fantastický počet mosazných kliček a to už je práce, která na mne padá jako Sysifovský balvan. Ale prostor mezi skly vyrovnává vnější a vnitřní teplotu k maximálnímu prospěchu těch kytek a teploměr, který máme hned za tímto skleníkovým oknem musím nepřetržitě sledovat a porovnávat s teplotou v kuchyni (teploměr před oknem), vypočítávat průměrnou teplotu (to už zvládám bez tabulek) a otevíráním či zavíráním vnitřních oken regulovat teplotu mezi skly. Ve dne to ještě ujde. Horší je to v noci, zejména při kolísání teplot. Na parapetu okna leží baterka, abych si mohl posvítit na vnější teploměr. A to má při náhle klesající teplotě za následek, že musím ty kytky přenést do obýváku a nastavit je do takové polohy, aby nebyly vystaveny proudu teplého vzduchu od elektrických přímotopů, ale také aby nestály v průvanu, když se otevřou dveře do nevytápěné šatny za obývákem. Někdy si musím nastavit budík, abych vnější teplotu překontroloval mezi druhou a třetí hodinou ráno, kdy se teplota láme a mohla by být pro ty kytky nebezpečná. Obyčejně se pak už marně snažím usnout.

Často u nás zvoní úplně cizí lidé a ptají se, jsou-li ty květiny za oknem umělé. Tak dokonalé květiny nepokládají za přirozené. To je pro mou manželku ocenění rovnající se Oskaru. Zvoní-li u vrátek někdo neznámý, odhadnu jenom nevypadá-li na mafiána, další styk s veřejností přebírá moje distributorka substrátů. Já sice dokážu vypěstovat kompost, který živinami přímo přetéká a jsem za to pochválen, ale mohu si ho dát kam je mi libo, manželčiny květiny musí mít výhradně substráty a nic jiného. A tak ten nádherný kompost používám jen při svém krocení tulipánů. Pomáhá vyrůstat zejména těm neukázněným jedincům (kterých je ale mnoho), kazícím moje vysněné vyrovnané řady. Ale nevzdávám se. S tím čajovým sítkem je to zdlouhavé. Mám v plánu vymyslet elektrickou několikastupňovou třídičku zeminy, kterou by neprošla ani jedna cibulka. Ale ten záhon bych si musel dát napřed vybagrovat do hloubky jednoho metru. Těch rovných řad se musím dočkat vždy aspoň jednou za tři roky!

Je nesporné, že i rostliny jsou živé a že je se zvířaty a lidmi svazuje mnoho pojítek. Hospodyňky dobře vědí, že pokojové rostliny vyžadují lásku a pozornost, aby prospívaly. Proto na ně mluví, když je zalévají a pečují o ně se zřetelně prokazovanou příchylností, chrání je před příliš silným sluníčkem nebo před průvanem a ty nejoddanější pěstitelky květin i před jinými vlivy:

Začíná být čím dál všeobecněji akceptováno, že je třeba chránit děti před vlivem televize. Ale ty nejvnímavější milovnice pokojových květin chrání i květiny před televizní nákazou. Květiny se přece samy bránit nemohou a tak je třeba natočit aparát tak, aby obrazovka byla mimo zorné pole květin a nemohla na ně působit svým zničujícím vlivem. Jak daleko by to třeba mohlo dojít, kdyby na vnímavou květinu zapůsobil třeba vliv filmu "Adéla ještě nevečeřela", nebo jaké nepochopení by u rostliny vyvolala scéna dnes v kinematografii nejčastější, vzhledem k tomu, že rozmnožování se v rostlinné říši děje na zcela jiném základu?

Ale s pokojovými rostlinami nemám příliš mnoho zkušeností, s božími výtvory z říše rostlin přicházím do styku spíše na zahradě.

Tam máme starou jabloň, která rok od roku rodila méně a ještě ke všemu podzimní jablka, která se musela rychle spotřebovat. Před několika lety jsme na jaře pod její korunou s manželkou uvažovali o tom, že ji porazíme jen co ten rok odrodí. A na podzim jsme měli z tohoto stromu úrodu, jakou jsme nepamatovali. Vzpomněli jsme si na naše jarní rozhodnutí a usoudili jsme, že strom reagoval bohatou úrodou na hrozbu, kterou jsme pod ním na jaře vyslovili.

Teď tento osvědčený postup každý rok opakujeme. Stoupneme si na jaře pod košatou korunu a rozhodujeme se pro poražení na podzim. Máme teď slušné úrody. Jednou jsme náš jarní trik opomenuli a úroda byla ubohá. Od té doby nezapomínáme. Sotva roztaje poslední sníh, odebereme se k naší košaté stařence a diskutujeme, že tentokrát už skutečně promluví pila. Mluvíme přitom hlasitě. Nekřičíme, jenom zřetelně vyslovujeme svá důrazná rozhodnutí. To víte, strom je už starý a jak je to s jeho sluchem ve stáří, o tom ještě nikdo nic nepublikoval, ačkoliv by to byl vděčný předmět k získání vědecké vážnosti.

Tento postup se naopak neosvědčil u mladé švestky. Je jí třináct let a každý rok rodí asi deset plodů. To dokáže naštvat. Zkoušeli jsme na ní svou metodu, která se nám osvědčila u jabloně, ale bez výsledku. Je tvrdohlavá, dává ročně deset plodů a víc nic, i když jarní hrozby opakujeme několikrát. Nakonec jsme se rozhodli, že ji skutečně budeme muset zlikvidovat. Je dostatečně známo, že s teenagery je domluva obtížná, často vůbec nemožná a tohle byl právě ten případ. Až opadne listí, připravím jí zasloužený konec. Vůbec se s ní nebudeme bavit. Dali jsme jí dost příležitostí k nápravě a nemůže se divit, že nám došla trpělivost.

Jsem připraven bojovat s manželkou o místo, uvolněné poražením té švestky. Já ovšem chci to místo zatravnit, abych získal velký neporušený pruh trávníku, očekávám však návrh na zasazení nějakého solitéru, třeba rododendronu nebo něčeho jiného. Ale nepovolím, k tomu jsem rozhodnut. Stejně nejsem medailista, tak co můžu ztratit? A ten záhon tulipánů budu postupně zužovat, abych toho krocení neměl tolik. Ale že bych i ten nahradil trávníkem, v to si vůbec netroufám doufat.