Judita Čeřovská

Skutečné pěvecké začátky Judity Čeřovské (za svobodna Štěrbové) podle knihy Swing a svoboda za mřížemi)

Dnes, 22.února 2009 jsem poslouchal v poledne na Praze 2 pásmo "Kulaté noty". Zaujalo mě sdělení, že Judita Čeřovská ovládala mnoho jazyků - angličtinu, franštinu, italštinu a španělštinu. Protože jsem pamětníkem jejích pěveckých začátků, když se ještě jmenovala J.Štěrbová, mám o jejích jazykových znalostech vlastní zkušenosti. Judita ve svých memoárech začíná až účinkováním pod taktovkou Karla Krautgartnera, ale její skutečné začátky popisuji ve své knize "Swing a svoboda za mřížemi"(Granit 2004), kde líčím Juditiny začátky v roce 1948:

.....Abych si vynahradil sníženou frekvenci účinkování v Praze, sestavil jsem v Řevnicích malou skupinu. Pianista, bubeník a kytarista byli ze Řevnic, basista a trombonista ze sousedních Dobřichovic. Tato sestava - rytmická skupina, trubka a trombon - je zcela neobvyklá.Proto jsem pro ni nemohl použít žádný z notesů, které jsem měl. Musel jsem skladby upravovat tak, aby se dva melodické nástroje střídaly s pianovými sóly a zpívanými chorusy. Musel jsem si také opatřit zesilovací zařízení nejen pro zpěv, ale také pro piano a trubku s dusítkem, které jsem často používal pro větší pestrost zvukových barev. Aranžování pro takovou nezvyklou skupinu bylo tedy poměrně náročné.

Zpívala s námi dívka, která měla před maturitou na berounské střední škole - Judita Štěrbová. Byla to vysoká černovlasá krasavice, s jedinečným smyslem pro jazzový zpěv. Kromě toho měla nadání pro jazyky. Její matka byla Němka, takže mluvila německy plynule, ale také měla zcela neobvyklý talent pro výslovnost cizích jazyků, takže když jsem jí napsal foneticky anglické a dva nebo tři francouzské texty, zpívala je tak, že by nikdo neuvěřil, že tyto jazyky neovládá. Dokázala dodat anglickým textům takový swing, že jsem to do té doby ještě od žádné naší zpěvačky neslyšel.

Sweet zpívala měkkým, vemlouvavým hlasem, který vás pohladil, blues a swing zpívala hlasem z hloubi hrdla, který nezněl surově, jak se u některých zpěvaček stává, ale měl v sobě pružnost a výrazovou eleganci, rozuměla stylovým odchylkám od pevného rytmu, "odpichu", který dovedou muzikanti ocenit, ve vhodných chvílích dovedla dělat malé variace melodie. Už ve svých začátcích byla jazzovou zpěvačkou, které se nedalo nic vytknout - kromě toho, že někdy nedomyslela následky svého chování.

Zkoušeli jsme ve vedlejším, chodbou odděleném lokále řevnického hotelu U Růžičků, takže naše hudba nikoho nerušila. Veřejná angažmá jsme zatím neměli, a naše skupina byla spíše jen "zájmový kroužek amatérů".

Jednou jsem byl po zkoušce, která byla předešlého dne, předvolán na místní Národní výbor. Netušil jsem, oč jde, ale předpokládal jsem, že je to ve vztahu k našemu muzicírování, protože jinak jsem byl pro Národní výbor nezajímavý. Domníval jsem se, že půjde o námitky proti našemu převážně americkému repertoáru. I když jsme veřejně nevystupovali, na zkoušky chodili naši známí a o naší skupině se vědělo. Hodlal jsem dělat mrtvého brouka, který netuší, že by náš repertoár mohl někomu vadit a hodlal jsem poukazovat na ruské skladby, pro všechny případy připravené: Poljuška (hrál ji i Glenn Miller) nebo Frontový šofér (říkali jsme tomu Venca Váňa).

Ale kupodivu se o náš repertoár nejednalo. Předseda vedl nejdříve všeobecné řeči o našem "kroužku" a ponenáhlu přecházel na Juditiny záliby, chování a názory. Já jsem pořád netušil o co jde a jenom jsem dával pozor, abych neřekl nic, co by si mohl vykládat po svém. Shodit jsem nic nemohl, protože o politice jsme nikdy řeči nevedli.

Nakonec se předseda rozhodl přejít k jádru věci:

"Vy jste měli, soudruhu, včera zkoušku u Růžičků, že ano?"

"Měli. Míváme ji tam každé úterý".

"A když jste skončili, tak pršelo - je to tak?"

To mne tedy málem porazilo. Jestli jsem si nebyl předem jist, o co se bude jednat, tak meteorologie bylo to poslední, co by mne bylo napadlo.

"No, pršelo, to jo. Vlastně už po celou zkoušku."

"A to jste šli domů v dešti?"

"Jo. Ono to vypadalo, že se to hned tak nevybere."

"A Judita šla domů dříve než ty, nebo až po tobě?"

"Já ani - ale vlastně si vzpomínám. Já jsem šel domů asi první.To víte - jedinej ženáč. Ti ostatní tolik nespěchali."

"A tak tedy ani nevíš, kdy šla domů Judita?"

"Nevím" - a najednou mne popadl vztek: "Kruci, co to pořád máte s tou Juditou? O co vlastně jde?"

A tak to předseda vyklopil na rovinu.

"Judita totiž šla domů ze zkoušky zabalená do sovětského praporu!"

" - Do pr.... - a kde ho sebrala?"

Ale potom mi to došlo. Všiml jsme si na zkoušce, že ten prapor tam ležel složený na parapetu okna. Asi to bylo to jediné, co na sebe mohla Judita hodit přes své letní šaty na ochranu proti dešti. A buďto nic nevěděla o hanobení vlajky, nebo jí to bylo šumafuk. A spíš asi to druhé.

"Tak to je teda nápad!"

"To by mohl být velmi nebezpečný nápad, soudruhu!"

"No jo, já vím. Krucifix, holka pitomá!"

Předseda se chvíli rozmýšlel, než řekl:

"No to jsem rád, že se na to díváš takhle. Holka pitomá - to jsme si nakonec mysleli taky. Ale řekli jsme si - rodina je v pořádku, táta u dráhy, takže to asi necháme tak. My ji sem ani nebudeme volat. Ale zařiď to, aby si takový nápady rozmejšlela. Nakonec holka před maturitou zas nemůže bejt tak úplně pitomá. Ale trošku víc přemejšlení by jí neškodilo!"

Judita to všechno považovala za dobrý vtip. Nasmála se tomu ze srdce, ale prapor odevzdala do hotelu vyžehlený hned druhý den.

S tou malou skupinou jsme žádnou díru do světa neudělali. Zkoušení nám přinášelo radost, sem tam jsme zahráli na večírcích sportovců - zadarmo. Jenom jednou jsme hráli veřejně, za úplatu, ale to také bylo naše poslední angažmá: Na Letné, proti Technickému muzeu, je restaurace, teď renovovaná, s hudebním altánem uprostřed a s množstvím stolů ve stínu stromů. Muselo tam být dříve pěkné posezení, když tam před válkou pro široké publikum koncertovaly velké kapely.

Ale když nám tam byly nabídnuty odpolední čaje, měla již nejen tato, ale celá řada jiných pražských zahradních restaurací svůj zenit dávno za sebou a jejich konec se nezadržitelně blížil. Pět let po válce už opadl ten hlad po tanci, který cloumal Prahou hned po revoluci a když nás vedoucí restaurace angažoval, byl to už jen marný pokus slávu zahradních restaurací obnovit - mohu-li naše vystoupení jako pokus o slávu kvalifikovat. Dopadlo to smutně. Jen několik obsazených stolů, mezi kterými se proháněly děti rodičů, postávajících v parku mimo restauraci. Čaje byly zrušeny po tomto prvním marném pokusu. Brzy potom narukoval na vojnu náš bubeník a přestali jsme hrát vůbec. Zato jsme s Juditou a naším trombonistou získali jinou možnost uplatnění.

V Praze vznikly dva nové big-bandy: Zdeňka Bartáka a Ládi Bradáčka. Ten první existoval potom ještě velmi dlouho, ten druhý měl jen krátký, ale pozoruhodný život a je škoda, že se o něm ví jen velmi málo.

Láďa Bradáček byl jedním z těch výjimečných kapelníků, který byl nejen dobrý pianista, ale i skladatel a výborný aranžér. Zato mu chyběla vlastnost, která dělá velké kapelníky: nebyl dobrý organizátor ani manažer, neuměl své umění prodávat, nevěděl, co je reklama a pro orchestr sehnal jen velmi málo angažmá hlavně proto, že to byla ta největší kapela, ve které jsem hrál: kompletní rytmika, šest saxofonů a deset plechů. Takové obsazení bylo výjimečné i v Americe, u nás bylo ojedinělé. I Láďa Bradáček využíval popularity Glenna Millera a část jeho archivu byly skladby, které Miller proslavil. Ale Láďa v nich dělal aranžérské změny, nebyly to doslovné opisy, jaké měl Kamil Běhounek.

Většinu archivu tvořila však Láďova vlastní aranžmá amerických skladeb. A ta byla skutečně dobrá. Láďa nebyl takový aranžérský řemeslník jako Zdeněk Krotil, jeho nápady byly vždy zcela původní a neopakované, muzikanti si na nich pochutnali a pokaždé když jsme je hráli poprvé, cítili jsme z muziky stále novou radost. Láďa si dovedl z amerického hudebního fondu vybrat velmi vděčné skladby, nejen ty známé, ale i takové, které u nás skoro nikdo neznal. Zkoušeli jsme v podzemním lokále jedné restaurace, na rohu domovního bloku, který později musel udělat místo novým budovám, patřícím Národnímu divadlu.

Zkoušky byly dvakrát týdně, což bylo neúměrně často, zejména v porovnání s malým množstvím veřejných angažmá. Ale zkoušeli jsme rádi, protože Láďa nám svými aranžmá - a bylo jich hodně - stále působil novou radost ze hry. Byli jsme skuteční amatéři v tom dobrém smyslu slova a v doslovném jeho překladu. Ale zkoušeli jsme tak často i proto, že Láďa se rozhodl uspořádat koncert v divadle E. F. Buriana. Tím jsme byli nadšeni, protože jsme věděli, že orchestr, jeho repertoár a jeho kapelník si takový koncert zaslouží.

Koncert byl triumf - a labutí píseň zároveň. Publikum ještě nikdy neslyšelo Trumpet Blues hraný na pět trubek, Embraceable You v nové, neobvykle široké harmonii, ani zpěvačku tak swingového pojetí, jako byla Judita Štěrbová. Koncert splnil naše očekávání a naplnil nás radostí. Úspěch byl ohromný a byl by se mohl stát základem kariéry orchestru. Ale k tomu nedošlo.

Stručně podle knihy Swing a svoboda za mřížemi:

Orchestr L.Bradáčka se rozpadl, protože pro tak mamutí obsazení nebylo angažmá. V roce 1951 jsem byl ze svého postavení exportního referenta Poldiny hutě přeřazen do průmyslu a pracoval jsem jako kalič a svářeč v továrně Technometra v Radotíně. Tam jsem založil swingový big band, se kterým také zpívala Judita Štěrbová. Potom se vdala za advokáta Čeřovského, asi čtyři roky nezpívala, pak vyhrála soutěž "Písnička pro všední den" a pod novým jménem zahájila svou novou kariéru.