Jak to přijde, že jsem spisovatel

Ze své sbírky  Krotitel tulipánů jsem na tento blog umístil už 35 povídek. Domnívám se, že nastal čas vysvětlit Jak to přijde, že jsem spisovatel Trpím nespavostí. Říkám to s hrdostí, protože nespavost je nemocí geniů a velikánů dějin. Představuji si, že moji potomci budou jednou pyšni, až budou číst, že Beethoven, Napoleon Bonaparte, Albert Einstein a Zdeněk Novák trpěli nespavostí. Kromě toho moje nespavost není toho nejhoršího stupně. Jen velmi zřídka se mi stane, že probdím celou nebo skoro celou noc. Ale zato každou noc jsem vzhůru dvě nebo tři hodiny. Někdy po půlnoci, někdy k ránu. Zpočátku mi nespavost dělala starosti. Obával jsem se, že začnu chátrat na těle i na duchu, s napětím jsem kontroloval své chátrání a začal jsem zkoušet všelijaké recepty: Snažil jsem se unavovat způsoby namáhavými, až otravnými, jindy naopak tradičně příjemnými, zkoušel jsem lázně teplé, studené i vlažné, léky otupující až oblbující, ale bez valného úspěchu. Své dvě, tři hodiny jsem si pokaždé probděl. Zkoušel jsem i metody psychologické: snažil jsem se v duchu počítat ovce, pochodující v řadě přes lávku. Výsledek byl, že jsem pochopil, proč předmětem tohoto receptu jsou ovce, příslovečně proslulé svou pitomostí. Podle jiného receptu jsem si představoval, že mi postupně ztěžknou jednotlivé údy až jsem celý tak těžký, že se mám vlastní vahou propadat do spánku. Nepropadal jsem se a tak jsem těchto pokusů zanechal, ačkoliv jejich důsledné provádění prý přináší kladné výsledky. Potom jsem si uvědomil, že chátrám-li, není to se mnou viditelně horší než s ostatními a tak mi moje nespavost přestala nahánět strach. Dokonce jsem v ní nalezl jisté zalíbení. Dnes už se totiž lidem málokdy stává že najdou čas, aby si mohli dvě tři hodiny posedět, neřku-li poležet a věnovat se rozjímání. A mně tady příroda dává takovou možnost každou noc. A tak jsem si své noční hodiny, věnované přemýšlení, zařadil do denního programu a dokonce jsem s nimi předem počítal. Věci, vyžadující přemýšlení bez okamžitého rozhodování jsem přesouval na noc. Ovšem neusínal jsem vždy s přesným programem pro své noční rozjímání. Brzy jsem si uvědomil malou programovou nápaditost, nehledě na často pochybnou ideovou náplň. Po počátečních úvahách jsem vyloučil určité typy programů: jak udělat kariéru, jak zbohatnout, jak získat krásné ženy. Tyto programy jsem vyloučil jako příliš nerealistické, příčící se morálce nebo přímo zákonu a tak jsem se takovým představám úzkostlivě vyhýbal. S velkými pochybnostmi jsem odstartoval sérii programů na vymýšlení perpetua mobile. Byl jsem si vědom nemožnosti získat energii z ničeho, současně jsem bral v úvahu, že se uskutečnily vynálezy, předem vyloučené nejvyššími autoritami příslušného oboru. Ale i když Harry Potter nebo létající supermani mohli podporovat všelijaké představy o tom, že se přírodní zákony daří obcházet, mně se to nepodařilo ani v představách. Inu, moje povaha je přízemní. Potom se ze mne v noci stával kritik televizních pořadů. To je zajímavé: když je program dobrý, nemáte k tomu dohromady co říct. Je to dobré a hotovo. Zato špatný program ve mně vyvolával záplavy úsudků o bezduchosti tématu, špatných hercích, komicích, jejichž vtipům se smějí jen oni sami, skepticky jsem pozoroval předem natočené ovace publika, uvažoval jsem, jak autoři hřeší na to, že se televizní divák nemůže bránit, o tom, že povídku daleko lepší by dokázal napsat každý, kdo umí číst a psát. Třeba i já. A tak jsem se dostal ke svým povídkám. Přečetl jsem jich v životě tolik až se mi zdálo, že cokoliv bych chtěl napsat, musel bych asi někoho napodobit. Zdálo se, že všechna témata jsou vyčerpána. Jaké já jsem probral náměty jen abych mohl mít jistotu, že o tom nikdo nepsal: o poslanci, který nikdy neusnul ve sněmovní lavici, o fotbalistovi, který kopal zadarmo, o přednostovi stanice, který se rozplakal, protože vlak měl zpoždění, o taxikáři, který účtoval správné jízdné, o automontérovi, který cosi opravil, místo

Jak to přijde, že jsem spisovatel

Trpím nespavostí. Říkám to s hrdostí, protože nespavost je nemocí geniů a velikánů dějin. Představuji si, že moji potomci budou jednou pyšni, až budou číst, že Beethoven, Napoleon Bonaparte, Albert Einstein a Zdeněk Novák trpěli nespavostí.

Kromě toho moje nespavost není toho nejhoršího stupně. Jen velmi zřídka se mi stane, že probdím celou nebo skoro celou noc. Ale zato každou noc jsem vzhůru dvě nebo tři hodiny. Někdy po půlnoci, někdy k ránu.

Zpočátku mi nespavost dělala starosti. Obával jsem se, že začnu chátrat na těle i na duchu, s napětím jsem kontroloval své chátrání a začal jsem zkoušet všelijaké recepty: Snažil jsem se unavovat způsoby namáhavými, až otravnými, jindy naopak tradičně příjemnými, zkoušel jsem lázně teplé, studené i vlažné, léky otupující až oblbující, ale bez valného úspěchu. Své dvě, tři hodiny jsem si pokaždé probděl.

Zkoušel jsem i metody psychologické: snažil jsem se v duchu počítat ovce, pochodující v řadě přes lávku. Výsledek byl, že jsem pochopil, proč předmětem tohoto receptu jsou ovce, příslovečně proslulé svou pitomostí. Podle jiného receptu jsem si představoval, že mi postupně ztěžknou jednotlivé údy až jsem celý tak těžký, že se mám vlastní vahou propadat do spánku. Nepropadal jsem se a tak jsem těchto pokusů zanechal, ačkoliv jejich důsledné provádění prý přináší kladné výsledky.

Potom jsem si uvědomil, že chátrám-li, není to se mnou viditelně horší než s ostatními a tak mi moje nespavost přestala nahánět strach. Dokonce jsem v ní nalezl jisté zalíbení. Dnes už se totiž lidem málokdy stává že najdou čas, aby si mohli dvě tři hodiny posedět, neřku-li poležet a věnovat se rozjímání. A mně tady příroda dává takovou možnost každou noc.

A tak jsem si své noční hodiny, věnované přemýšlení, zařadil do denního programu a dokonce jsem s nimi předem počítal. Věci, vyžadující přemýšlení bez okamžitého rozhodování jsem přesouval na noc. Ovšem neusínal jsem vždy s přesným programem pro své noční rozjímání. Brzy jsem si uvědomil malou programovou nápaditost, nehledě na často pochybnou ideovou náplň. Po počátečních úvahách jsem vyloučil určité typy programů: jak udělat kariéru, jak zbohatnout, jak získat krásné ženy. Tyto programy jsem vyloučil jako příliš nerealistické, příčící se morálce nebo přímo zákonu a tak jsem se takovým představám úzkostlivě vyhýbal.

S velkými pochybnostmi jsem odstartoval sérii programů na vymýšlení perpetua mobile. Byl jsem si vědom nemožnosti získat energii z ničeho, současně jsem bral v úvahu, že se uskutečnily vynálezy, předem vyloučené nejvyššími autoritami příslušného oboru. Ale i když Harry Potter nebo létající supermani mohli podporovat všelijaké představy o tom, že se přírodní zákony daří obcházet, mně se to nepodařilo ani v představách. Inu, moje povaha je přízemní.

Potom se ze mne v noci stával kritik televizních pořadů. To je zajímavé: když je program dobrý, nemáte k tomu dohromady co říct. Je to dobré a hotovo. Zato špatný program ve mně vyvolával záplavy úsudků o bezduchosti tématu, špatných hercích, komicích, jejichž vtipům se smějí jen oni sami, skepticky jsem pozoroval předem natočené ovace publika, uvažoval jsem, jak autoři hřeší na to, že se televizní divák nemůže bránit, o tom, že povídku daleko lepší by dokázal napsat každý, kdo umí číst a psát. Třeba i já.

A tak jsem se dostal ke svým povídkám. Přečetl jsem jich v životě tolik až se mi zdálo, že cokoliv bych chtěl napsat, musel bych asi někoho napodobit. Zdálo se, že všechna témata jsou vyčerpána. Jaké já jsem probral náměty jen abych mohl mít jistotu, že o tom nikdo nepsal: o poslanci, který nikdy neusnul ve sněmovní lavici, o fotbalistovi, který kopal zadarmo, o přednostovi stanice, který se rozplakal, protože vlak měl zpoždění, o taxikáři, který účtoval správné jízdné, o automontérovi, který cosi opravil, místo aby to jednoduše vyměnil a jiné věci, které nám život teď průběžně servíruje. Když mohou hrdinové bestsellerů létat v povětří, proč bych nemohl psát i o tak neuvěřitelných příbězích?

Některé příběhy se mi zdály dobré a rozhodoval jsem se, že je někdy napíši. Jiné byly tak nudné, že jsem z toho usnul. Z mého hlediska tedy byly nejlepší, protože mi přinášely spánek, naopak se předpokládá, že čtenář by s knihou v ruce usínat neměl. Proto by mi udělalo radost, kdyby čtenáři této knížky ji četli vestoje. To je usínání nejméně pravděpodobné.