Já a moje koně

Jsem už expert na koně?

Já a moje koně

S koňmi dnes už jen málo lidí přichází do styku. Možná je hodně dětí, co znají koně jenom z obrázku a kromě návštěvníků Chuchle nemohou ani dospělí prohlašovat, že se jim koně nějak zvlášť pletou do života. Já jsem ve vztahu ke koním přece jenom měl poněkud hlubší zkušenosti. Tedy poměrně - vzhledem k nepatrným zkušenostem těch ostatních.

Ne že bych byl s koněm zrovna srostlý. To ani obrazně tvrdit nemohu. Dostihový sport mne nikdy zvlášť nelákal a o parkúru jsem se ještě donedávna domníval, že je to nějaká léčebná kůra v parku. Přesto trvám na obsahu prvního odstavce.

Už v dětských letech mám na koně pěknou vzpomínku. Otec mi daroval krásného koníka, velikosti menšího osla, s hnědými a bílými skvrnami. Dal jsem mu jméno Ferdík. Jeho srst byla tak trochu neuspořádaná, všechny chlupy se nedaly pěkně stejně vyhřebelcovat, takže spíše připomínala srst telecí. Ale to na něm bylo právě takové dětsky bezbranné a já jsem ho měl možná právě proto tím raději. Jeho kopýtka se leskla jako vypulírovaná. Měl lehoučké sedlo s malými třmeny a při jeho velikosti mi nedalo žádnou práci se "vyšvihnout do sedla", jak autoři koňáckých románů s oblibou popisují.

Zatím co jiné děti měly houpací koně, ten můj byl na kolečkách. To je jiná a určitě vznešenější kategorie takových koní. Do houpacího koně můžete kopnout a on se vám otočí kolem své osy a rozhoupe se. Nemá totiž žádnou stabilitu ani ve vertikální, ani v horizontální rovině. To s koněm na kolečkách udělat nemůžete. Kůň na kolečkách má stabilitu a svou vážnost. Kopnete do něj a chytíte se za palec. On nic. Je důstojný. Inteligence koně na kolečkách je zřetelně vyšší než koně houpacího. To je jen takový koňský šašek.

Když jsem začal nosit dlouhé kalhoty, moje kontakty s koněm se na dlouho přerušily. Sice jsem na vojně tvrdil, že jsem na koni jezdil, abych se vyhnul cvičáku a dostal na starost velitelova koně, ale nakonec jsem, jako muzikant, sehnal jinou ulejvárnu a o koně jsem ztratil zájem. Takže jsem se do styku s koňmi dostal až ve věku třiceti let. Tehdy jsem byl exportním referentem Poldiny hutě a všichni jsme dostali rozkaz, abychom se dobrovolně zúčastnili řepné brigády. Odvezli nás na nějaký statek blízko Mělníka a zavedli nás na pole, kde jsme měli sbírat vyoranou řepu, usekávat chrást a házet bulvy na hromadu. To je práce, která by se mohla líbit jen vyloženému sadistovi. Nikdo se nemůže divit, že jsem se chytil prvního fíglu, který se namanul.

Zeptali se, kdo umí zacházet s koňmi. Byl jsem samozřejmě první, kdo se přihlásil. Kromě mne se nehlásil nikdo. Lidé prostě nemají dost fantazie.

Zavedli mne do stáje, kde stály dva páry statných koní. Protože jsem koně už dávno neviděl, zdáli se mi vyloženě ohromní. Čeledín mi hodil do náruče motanici opratí, abych prý si koně ustrojil. Musím se pochlubit, že jsem z koní strach neměl. Protáhl jsem se mezi stěnou stáje a koňským břichem k jeho hlavě, kde bylo o trochu více místa a zvědavě jsem začal tu motanici řemenů rozmotávat. Po chvilce jsem rozeznal ohlávku, která zřejmě patří koni na hlavu, zdvihl jsem ji, abych si ji prohlédl a najednou ten kůň obrátil hlavu a začal si ji sám do té ohlávky strkat. V tu chvíli jsem poznal, že budeme kamarádi. Ale tím celé to koňské oblékání skončilo. Ohlávka mu sice na hlavě jakž takž visela, ale co s tím ostatním řemením, to mi bylo záhadou.

Čeledín už asi měl zkušenosti s brigádníky a pravděpodobně i s takovými koněznalci, jako jsem byl já. Pokořil mne tím, že se ani nahlas nedivil, ani nenadával, jenom zbožně pohlédl k nebi, vzdychl a jal se koně přistrojovat sám. Já jsem sbíral zkušenosti o tom, že chomout není z jednoho kusu a v duchu jsem přiděloval těm různým kšírám názvy, které by jim snad mohly padnout. Ale napadla mne jen podpěnka a to jsem vůbec neměl tušení, co by to mohlo být. Jsa pracovník v železe, poznal jsem spolehlivě jen uzdu.

Družstevník vyvedl na dvůr dva koně, kteří za sebou táhli po zemi nějaké mohutné řemení, jejichž účel mi byl záhadou jenom chvíli: na dvoře stál stroj, o kterém jsem správně usoudil, že je secí, protože měl nahoře truhlíky na osivo, ze kterých vedly k zemi věci, jež jsem podle svých technických zkušeností v duchu nazval "zrnovody".

Čeledín oba koně zapřáhl a potom se na mne podíval. Asi uvažoval, co se mnou. Nakonec si asi řekl "Kdo chce kam, pomozme mu tam". Vrazil mi do jedné ruky opratě a do druhé bič. Obě věci jsem si pozorně prohlížel, čímž jsem možná vzbudil jeho představu, že s trochou pomoci bych přece mohl být k něčemu. A tak mi vysvětlil:

Ty kšíry i bič musíš vzít do jedný ruky, protože tou druhou musíš držet tuhle vojku. Tou se to kočíruje. To máš jako volant. Když ji zatáhneš k sobě, tak ta mašina jede doprava, když vod sebe, jede doleva. Tak se hlavně koukej strefit támhle do těch vrat, pak už na tebe nebude vidět. Pole je hned za vesnicí vlevo a kluci ti tam traktorem dovezou zrní. Koukej to kočírovat rovně na tom poli, ať tam nejsou holý místa.

Tak jsem si vzal opratě i bič do pravé a vojku do levé ruky a řekl jsem "Hyjé!". Domníval jsem se, že je to na místě. Ale nejsem si tím úplně jist, protože se mi zdálo, že jak koně, tak čeledín nad tím kroutili hlavami.

Vrata mi trochu dělala starosti, odhadoval jsem, že byla původně stavěna na menší stroje, ale to by mi byl čeledín řekl. Nevypadal zas tak škodolibě. Tehdy jsem poznal, jak jsou koně rozumná zvířata. Aniž jsem se s nimi jakkoliv domlouval, před vraty zvolnili na tempo skutečně plíživé a protáhli ten stroj bezpečně ven.

Oddechl jsem si úlevou a ani mne nepřepadla starost jak těm koním říct, že mají zatočit doprava, ven z vesnice, ale koně bez mého nejmenšího přičinění na silnici správně zahnuli. V tu chvíli jsem si říkal, že to bude dobré, budu-li mít stále jenom příležitost oddechovat si úlevou.

Tu příležitost jsem ztratil vzápětí. Spadl jsem totiž se strojem do příkopu. Zatočil jsem asi vojkou trochu více než se slušelo a velké kolo secího stroje mne nejdříve vytlačilo ze silnice do příkopu a potom mne hned následovalo.

Oba koně se zastavili a zvědavě na mne obrátili hlavy. Snad ode mne očekávali, že jim dám nějaký pokyn, co mají dělat. Já jsem však takový pokyn očekával spíše od nich. Zvítězila vyšší inteligence. Když viděli, že se ode mne nedá očekávat zhola nic, začali táhnout směrem od příkopu a vytáhli stroj i mne, protože jsem se toho stroje držel, na silnici. Potom jsem se jim už podřídil. Zavedli mne i se strojem na správné pole a dokonce se zastavili sami na jeho okraji, kam musel každou chvíli přijet ten traktor s osivem. Přiznávám, že jsem se před těmi koňmi cítil jako pitomec. Ale věděl jsem to jenom já a od těch koní jsem neočekával škodolibosti. Podvědomě jsem tušil, že koním se dá věřit více než lidem. Stáli jsme v těsném sousedství toho pole, na kterém se lopotili ostatní dobrovolníci pod dohledem kádrováka, který ovšem nepracoval, ale dělal "soudružskou pohodu". To znamená, že chodil od jedné skupiny k druhé a recitoval vtipy, které si četl z papírku a kterým se členové strany křečovitě smáli. Už tohle posílilo mé přesvědčení, že jsem si vybral dobře.

Když přijel traktor s osivem, zachvátila mne na chvíli panika. Naštěstí jsem si vzpomněl na kterýsi zemědělsko-budovatelský film, na který jsem se musel dívat v rámci školení pracovníků v zahraničním obchodě. V tom filmu si zdatný družstevník přehodil pytel se zrním přes rameno, přistoupil k secímu stroji, rozvázal provázek a pěkně vypouštěl přes rameno pramének zrní do korýtek secího stroje. Tohle byl určitě správný a nezáludný postup. Vypadalo to pěkně odborně a nezdálo se to nijak náročné. Přesto jsem pro jistotu počkal, až traktor odjel, aby řidič nemohl být svědkem mé odbornosti.

Postavil jsem se zády k přívěsu, na kterém byly pytle postaveny hned za sklopenou sajtnou, takže popadnout jeden pytel a přitáhnout si ho přes ramena neznamenalo žádný akrobatický výkon. Až dosud. Abych si ten pytel mohl přehodit, musel jsem trochu pokrčit kolena. Potom jsem se musel vztyčit v celé své nijak nápadné výšce. Nedopadlo to dobře. Něco muselo selhat, protože kolena, místo aby se narovnala, provedla pohyb právě opačný a pytel mne připlácl na zem.

Nejdřív jsem si na té zemi trochu odpočinul. Secím strojem jsem byl kryt před pohledy ostatních brigádníků a tak jedinými svědky byli mí ořové. A zase jsem ocenil jejich inteligenci. Oba se totiž dívali stranou, div si krky nevykroutili, jen aby mne neměli v zorném poli. Buď se na to nemohli dívat, nebo mne taktně nechtěli uvádět do rozpaků.

Konečně jsem pytel ze sebe setřásl a začal jsem uvažovat, co s osivem. Ale na valníku jsem našel prázdný čistý kýbl, pravděpodobně na napájení koní. To mne zachránilo. Jeho pomocí jsem zrní přesypával do stroje, nejprve z pytle na zemi a potom už z pytlů, které jsem se z valníku nepokoušel sundávat.

Podařilo se mi nastavit stroj na okraj pole a pustili jsme se do práce. Tedy pustili se ti koně, já jsem se té práce jen zoufale držel. Křečovitě jsem svíral vojku, aby stroj udržel směr a velmi jsem si přál mít více rukou, na opratě a na bič. Koně nabrali takové tempo, že mne ta vojka nadnášela v dvoumetrových krocích. Odrážet se k takovým skokům na uvláčeném, sypkém povrchu je sportovní výkon, který čeká na zaregistrování.

Za chvíli jsem se zbavil biče. Tedy - zbavil. On mi totiž vypadl, protože jsem ztrácel smysl pro jakoukoliv koordinaci. A tu se stal zázrak. Koně okamžitě zvolnili tempo. Z překvapení jsem zatáhl za opratě, až se zastavili docela. To se mi docela hodilo. Vrátil jsem se pro ten bič a chystal jsem se znovu odstartovat. Ale jakmile jsem si přehodil bič z levé ruky do pravé, koně zase vyrazili tím zběsilým tempem. Tentokrát jsem bič zahodil úmyslně a dočkal jsem se předpokládaného efektu: tempo koní se snížilo na únosnou míru. Ale potom zvolňovali stále více, až jsem vypozoroval, že i koně už se naučili socialistické pracovní morálce: nehnout prstem (nebo kopytem), když to není absolutně nutné.

Viděl jsem, že bez použití biče to nepůjde, ale že se ho budu muset naučit správně používat. Ti koně ho prostě nesmí vidět v mé pravé ruce, tedy připravený k akci, zatím co v levé ruce bezprostřední nebezpečí nehrozí. A tak jen v případě neudržitelně pomalého tempa jsem bič na okamžik přehodil z levé ruky do pravé. Už jenom tenhle náznak stačil ke zvýšení tempa. Zjistil jsem, jak široké zorné pole koně mají, že s hlavami kupředu vidí i dozadu. To člověk nedovede. Ovšem člověk je tvor lovící, nikoliv lovný a za normálních okolností se nemusí dívat dozadu. Jenom nežije vždy za normálních okolností a výzva "Nechme to koňům" je geniální, protože co zvládne kůň, na to člověk často nemá.

Konečně jsem tedy přišel na to, jak to pole osít. Ale byla to draze zaplacená zkušenost. V sypké, uvláčené půdě zdvihali koně prach, který se na mně nezadržitelně usazoval, po dvou otočkách na dlouhém poli jsem začal cítit únavu. Takový sypký povrch dovede nepředstavitelně utahat. A to jsem byl teprve na začátku toho pole. Zdálo se mi nekonečné. Na sousedním poli vybuchovaly návaly smíchu u skupin, kde nebyl ten kádrovák, protože tam, kde byl, smích nevybuchoval, ale byl cíleně předkládán k zaregistrování. Já jsem byl brzy v takovém stavu, že bych byl býval ochoten se i těm vtipům kádrováka smát, ale kostky byly vrženy a sám jsem si svůj osud zvolil.

Když jsem si vypočítal, že poledne je daleko a večer v nedohlednu, uvědomil jsem si, že propadl-li jsem kdy malomyslnosti, byla to proti mému současnému stavu úplná legrace. Nemohu říci, že jsem pozdě litoval svého rozhodnutí. Věděl jsem od začátku, že se pouštím do dobrodružství, ale domníval jsem se, že to bude větší legrace. Už jsem v životě provedl všelijaké koniny a nikdy jsem jich nelitoval. Většinou jsem se rozhodoval správně i když ne vždy chytře. Tyhle dva aspekty se za vlády lidu často rozcházely.

Ploužil jsem se v tom prachu apaticky, vzpomínal jsem na filmové záběry galejníků, jak tahali vesla za zvuku bubnu a zdálo se mi, že kdyby mi teď někdo vrazil do ruky takové veslo, sedl bych si na lavici, složil pod ni své unavené nohy a možná bych si i zazpíval. Přistihl jsem se, že přemýšlím, která píseň by se tak k tomu bubnu nejlépe hodila.

Sluníčko na obloze stoupalo a moje nálada klesala, i když jsem si opakovaně myslel, že už to není možné. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře.

Cítil jsem povinnost, že to pole musím osít. Na kratičkou chvíli mne napadlo, že bych mohl třeba upadnout a dělat mrtvého brouka. Ale vážně jsem se tím nezabýval. Nechtěl jsem se někdy v budoucnosti považovat za sraba. A tak jsem se ploužil a ploužil. Zdálo se mi, že koně na tom nejsou o mnoho lépe. Chvílemi se courali, že i mně se to zajídalo. Potom jsem přehodil bič z levé ruky do pravé a výsledkem bylo vždy takové tempo, že jsme se všichni tři vzpamatovali. To jsem si vždy uvědomil, že člověk vydrží daleko víc, než by sám předpokládal. A koně možná také. Byli jsme na jedné lodi.

Uvažoval jsem, že bych si mohl na chvilku sednout na konci pole, když jsem nasypával nové zrní. Ale bál jsem se, že bych se možná už ani nezvedl. A tak jsem sel a sel. Poznal jsem, co je to práce do zblbnutí. Přistihl jsem se, že už ani nepřemýšlím. Jenom chvílemi jsem si uvědomoval, že ta moje práce není tak marná. Řádky byly rovné, žádné místo nebylo vynecháno a dočkal jsem se toho, že k večeru bylo pole skutečně oseté. Pověsil jsem se jednomu tomu koni na krk. Mně to pomohlo a jemu to nevadilo. Traktorista, který si přijel pro valník, vzal s sebou naštěstí kamaráda a ten se postaral o dopravu secího stroje do statku. Já už bych to byl nezvládl.

V autobuse, který nás vezl z brigády, jsem se nezúčastnil všeobecné zábavy. Ostatní mne možná považovali za nafoukaného zemědělského odborníka, který se nechce bavit s obyčejnými nedobrovolníky. Pravda byla taková, že jsem z únavy dostal takovou škytavku, že bych byl ze sebe nevypravil ani jediné slovo.

Můj příští kontakt s koňmi byl však už opravdu hodný úcty. Jednalo se o skutečnou jízdu na koni. Já jsem byl ten jezdec. Bylo to na Kubě. Tam se stala jízda na koni zkušeností skoro všech účastníků zájezdu. Pesos, která jsme dostali v Čedoku přidělena, nebylo možno utratit žádným rozumným způsobem, nepovažujete-li za rozumné se denně opíjet. Kubánský rum míchali se vším možným, přičemž obyčejně zdůrazňovali, že to byl oblíbený nápoj Ernesta Hemingwaye. To je možné, ale kromě toho, že z něho dělali zapáleného komunistu, ho také pasovali na notorika.

Jinak nebylo možné ty peníze, které byly zakalkulované v ceně zájezdu, za co utratit. Všechno bylo na lístky a na zachování absolutního životního minima. My jsme tedy měli možnost naše pesos buď propít, nebo projezdit na koni.

Na vyjížďku, které jsem se zúčastnil, se nás dostavilo asi patnáct. Koní bylo dost. Vyvedli je z přístřešků, kde byli chráněni před prudkým sluncem, do ohrady a my jsme si mohli vybírat. Věděl jsem předem, že si nesmím vybrat koně s okem jiskrným, ale byla to zbytečná starost. Na těchhle koních byla patrna kubánská apatie, což je vlastnost tamnímu lidu zcela vlastní aspoň pro všední dny. Kubánská ohnivost je vývozní artikl za tvrdé měny, nebo se projeví v tanečních orgiích o to ohnivějších, že je k nim jen zřídka příležitost.

Vybral jsem si šedivou klisnu středního vzrůstu, o které jsem se domníval, že nevypadá záludně. Proč jsem se tak domníval, nemohu vysvětlit. Ale kádrovat se takový kůň nedá a tak jsem se spoléhal na svou intuici.

O vyhoupnutí do sedla se u nikoho z nás nedá hovořit. Dva kovbojové (tady vaqueros) všem nastavovali sepnuté ruce, na které jsme si stoupli a vyhodili nás do výšky. Na nás bylo, abychom nespadli na druhou stranu, což se několika z nás podařilo. Ti ostatní se od toho okamžiku začali považovat za zkušené jezdce. Já jsem byl jeden z těch zkušených.

Jízda se konala v Daiquiri, místě, po kterém je pojmenován jeden z "oblíbených Hemingwayových nápojů", blízko Santiaga de Cuba. Je to krajina, kde jsou ještě širé neobdělané plochy, prostoupené skalisky a porostlé vegetací, která připomíná směs buše s džunglí a korsickou maquis. Nejrůznější keře, většinou trnité, sem tam nějaký neznámý strom, spousta kaktusů všech druhů a velikostí, stezičky, písčité, kamenité nebo bahnité. A ty tvořily trasu naší vyjížďky. Nedalo se tedy mluvit o plavném poklusu ušlechtilých zvířat a kráse gentlemanských jezdců. Utahaní koně se vlekli jeden za druhým, jako apatická karavana mezků a tato nálada se přenesla i na "jezdce", takže připomínali spíše napůl splasklé pytle, zázrakem balancující na hřbetech koní.

Když jsme asi po půl hodině vyjeli na velkou planinu, rozhodl jsem se, že si vyzkouším jízdu, jak by asi měla vypadat. Vrazil jsem koni paty do slabin a překvapil jsem ho tak, že se skutečně dal do klusu, což jsem ani nepředpokládal. Začal jsem se v sedle v rytmu nadnášet podle svých představ o správné jízdě. Ale za chvilku jsme oba, kůň i já, usoudili, že na tohle není nikdo ani zvyklý, ani zvědavý a začal jsem si připadat před ostatními jezdci jako exhibicionista. Tak jsme toho oba brzy nechali a upadli jsme do uniformní apatie.

Vytrhla nás z toho nečekaná událost. Jeden z koní - musím přiznat, že hned zkraje vypadal méně utahaně než ti ostatní, takže jsem ho při vybírání opatrně obešel - se najednou dal do trysku. Ne do klusu. Vyrazil jako střela a letěl pryč z té plošiny, kde jsme právě byli, směrem, kde se na okraji mýtiny otevíral jakýsi širší průsek.. Jeho jezdec pustil otěže, chytil se hrušky sedla a začal nepříčetně řvát. Než se naši dva kovbojové vzpamatovali, urazil ten koňský zběsilec pořádný kus cesty.

Když našim průvodcům došlo, že tohle není legrace, konečně vystřelili tempem, jakého byli jejich koně schopni. Jejich výkon byl zřejmě lepší než toho prchajícího zběsilce. Po několika stovkách metrů ho doběhli a sevřeli ho z obou stran, až ho zastavili. Jeho jezdce museli sundat, nebyl schopen sám s koně slézt. Ale co dál? Vyděšený kavalerista prohlásil, že na koně už nikdy nesedne. Jenže co s ním? Do Daiquiri bylo daleko, nepřipadalo v úvahu, že by mohl jít pěšky. Sám by cestu nenašel a my bychom museli jet ještě pomaleji, než jak naše málo spanilá jízda probíhala. Nakonec jeden z průvodců nabídl nešťastníkovi svého dobře vycvičeného koně s tím, že dojede na tom bláznu. Dalo to hodně přemlouvání, ale nakonec toho vyděšence přece jenom na koně vysadili a mohli jsme pokračovat. Naši průvodci nám později vysvětlili, že směrem, kam kůň začal prchat, leží vesnice, odkud ten kůň pochází. Chtěl se prostě vrátit domů.

Nezasvěcencům musím vysvětlit, že jízda na koni má do pohodlí daleko. Mít nohy dvě hodiny roztažené si jinak sotva kdo vyzkoušel a i když naše koně byli z nutnosti štíhlí, začalo mi brzy vrtat hlavou, co na tom rajtování kdo vidí. Sport a pohodlí se navzájem vylučují, ale co je moc, je moc. Naštěstí už jsme se obraceli k domovu a já jsem uvítal, že tohle potěšení konečně skončí.

Ale nebyl všemu konec. Moje klisnička sice nebyla divoká, zato se u ní projevila škodolibost, kterou bych byl nečekal: z nějakého důvodu, možná proto, že se mi podařilo ji přimět ke klusu, zřejmě proti její vůli a spíše překvapením, se rozhodla, že mi ukáže, jak se také na Kubě jezdí na koni.

Aniž se podstatně odchýlila z trasy, kterou se naše výprava ubírala, začala si vybírat podél stezky kaktusy vhodné výšky, o které se téměř otírala bokem. Zdůrazňuji to téměř, protože ona se kaktusu ani nedotkla, ale moje nohy ano. Nejdříve jsem to považoval za náhodu, ale protože se to začalo hustě opakovat, poznal jsem její plán. Naštěstí jsem měl nové, ještě pěkně tuhé jeansy, které mne před přílišným náporem ostnů ochránily, ne však docela. Po jízdě jsem zjistil, že mám lýtka pěkně poškrábaná.

Když jsem se marně snažil vést ji dál od kaktusů a když jsem tu potvoru prokoukl, začal jsem zvedat nohu, kdykoliv jsme se k vhodnému kaktusu blížili. Ale ta noha musela být tak vysoko, až bok koně tvořil nejširší obrys. Tím ztratila moje jízda poslední stopy elegance a začal jsem nabývat přesvědčení, že s koňmi už nikdy nechci přijít do styku (pokud ovšem nebudou pod kapotou).

Než jsme sestoupili, sesunuli se, seskočili nebo jenom spadli - jak kdo - s koní, dal jsem se ještě od kamaráda, který také seděl na koni, vyfotografovat. Ale protože objektivu nejblíže byla hlava mého šedivého koně, vypadá na snímku spíše jako šedý osel s velkou hlavou a dlouhýma ušima, protože ty právě byly aparátu nejblíže. Nohy naopak vypadaly poněkud rachiticky. Takže tuhle památnou fotografii nikomu neukazuji.

Pokud byste se v dohledné době dostali na Kubu, rozhodně si nevyměňujte větší obnos pesos. Mohlo by se vám stát, že je budete muset buď propít, nebo prorajtovat. A mně se teď zdá, že i pro abstinenta je to pití vhodnější než taková kavalerie (nebo kalvárie?).