Chtěl bych být… advokátem

Když se člověk chce stát úspěšným advokátem, většinou jej to nenapadne ze dne na den. Nebo, chcete-li, nenapadne jej to tak nějak spontánně, ale ve většině případů je to svým způsobem životní cesta. Taková, ke které dospíváte postupně již někdy na střední škole. Samozřejmě, i já jsem chtěl být na základce popelářem a postupem času, někdy mezi pátou a šestou třídou, jsem z toho stupínku v zadní části obrovského popelářského vozu přesedlal rovnou do raketoplánu a chtěl letět na Mars. Když se zeptáte dětí na prvním i druhém stupni základních škol, co by chtěly v dospělosti být, odpovědi „advokát“ se asi nedočkáte. Ale na střední, tam už k tomu člověk, který se nakonec advokátem stane, většinou tak nějak pozvolna tíhne. Nemusí chtít rovnou obhajovat klienty u soudů (nakonec zdaleka ne všechna naše práce se tam odehrává), ale zajímá se o lidská práva, politiku, ekonomiku a občanská nauka jej na rozdíl od spolužáků nenudí a i ty zákony v ní probírané mu nedělají problémy. A také je schopen se bez potíží připravovat na zkoušky, učit se po nocích a studovat knihy pro povinnou literaturu.

A nakonec dojde k tomu, že tohle je cesta, kterou se chce vydat. Cesta, na které se již nikdy nepřestane učit. Pravda, v mém případě jsem se pro práva rozhodl v podstatě až na vysoké škole, jelikož jsem původně chtěl být ekonomem. Vlastně jen díky tomu, že jsem poslechl svou paní učitelku na střední a dal jsem si přihlášku nejen na ekonomku, ale také na práva, se ze mne pak právník skutečně stal. Dostal jsem se nakonec na obě školy a pak se teprve pro práva rozhodl. Z toho plyne poučení, že sice spoustu věcí lze naplánovat a ovlivnit, v životě jedince je ale třeba počítat i s náhodou, štěstím, osudem…

Být advokátem znamená „nejen“ dlouhá studia na univerzitě, „nejen“ léta pracovní praxe. Advokát se, pokud chce klientovi nabídnout kvalitní služby a budovat si tak dobré jméno v advokátní obci, musí vzdělávat opravdu celý svůj profesní život. Ostatně nový občanský zákoník je toho důkazem. To, co advokáti, koncipienti a asistenti v naší advokátní kanceláři Švehlík & Mikuláš již museli tento rok nastudovat a především – co je ještě čeká, to vydá snad za jedno studium na univerzitě. S tím rozdílem, že při tom musíme také normálně pracovat a s tím, že se neučíte teorií, ale učíte se praxí (jak já říkám learning by doing).

Být advokátem je pro mne tedy životní cesta a v podstatě i životní styl. Advokát musí být nejen „nabiflovaný“ a znát příslušné aktuální zákony a jejich novely, ale měl by být také dobrý psycholog, taktik a stratég, který ví, jak se chovat tváří v tvář soudu, protistraně i klientovi. A jak to vidím u nás v SAMAKu, musí být také manažerem a leaderem, pokud chce řídit více jak jednoho svého asistenta či asistentku.

Jak nad tím tak přemýšlím, životní cesta a styl to není samozřejmě jen pro samotného advokáta. Přijmout jej do značné míry musí také jeho rodina. Dlouhá a nepravidelná pracovní doba, nezřídka kdy víkendová práce. Nenosit si práci domů je sice dobré motto, ale z vlastní praxe vím, že ne vždy je v našem řemesle splnitelné. Od manželky advokáta se očekává účast na některých společenských akcích, kam advokát chodí na pozvání klientů či partnerů a jsou také pro jeho práci velmi důležité. Zkrátka, advokátova rodina je často nucena přizpůsobit i svůj režim a chod tomu, jak advokát (nebo advokátka) pracuje.

O to více si své rodiny, bez které si neumím svou pracovní kariéru představit, vážím. Dává mi klid v dobách, kdy pracovně neprocházíme lehkým obdobím, raduje se spolu mnou ve chvílích, kdy se naopak daří. I proto bych chtěl v závěru poděkovat své ženě a dětem za jejich trpělivost a podporu. Žít s advokátem není lehké, něco o tom vím.