Běhající advokáti

Jsem běžec dlouhých tratí. Doslova. Před několika lety jsem si v rámci snahy dělat něco užitečného pro vlastní tělo, které se celé dny a noci krčilo za stolem v kanceláři, zamiloval snad nejdostupnější sportovní disciplínu na světě. Běh. A když už v životě něco dělám, snažím se to dělat na maximum, a tak jsem začal s běhy vytrvalostními, jako byly půlmaratóny a následně i maratony, kterých nyní pravidelně každý rok pár (doslova) zaběhnu. Mezi kolegy v bývalé advokátní kanceláři to byla spíše rarita a nikdo se příliš nezajímal o to, jestli jsem ráno před stáním u soudu zaběhl 20 kilometrů. Ovšem v naší nové kanceláři Švehlík & Mikuláš se povedlo něco mimořádného. Nadšení pro běh se přeneslo na téměř celou kancelář.

Za týden v sobotu se v Praze poběží půlmaratón, v jehož rámci startují také štafety. A nám se před Vánoci, dílem díky dobré předsváteční náladě a dílem díky tomu, že do startu bylo daleko a tak to vypadalo jako dobrý nápad, podařilo dát dohromady jeden celý štafetový tým. Ucítil jsem šanci a po Vánocích, kdy se všichni ploužili po chodbách kanceláře pomaleji než jindy a cukroví jim padalo z uší, jsem rozeslal e-mail s informacemi o běhu na všechny pracovníky Švehlík & Mikuláš, chcete-li tzv. hecířský e-mail. A co čert nechtěl, za týden jsme tu měli týmy tři a k tomu řadu nadšených fanoušků. Nevěřil jsem vlastním očím, když se na takovou sportovní aktivitu přihlásili i lidé, o kterých jsem měl vysoké mínění profesní i lidské, ale na běžce bych je tedy netipoval. A oni jimi mnohdy ani nejsou. Ovšem nechali se strhnout kolektivem a vyhecovat, což je mi více než sympatické.

Dnes zbývá do startu našich firemních štafet na pražském půlmaratónu 7 dnů. K odhlašování z běhů zatím nedošlo. Ale 7 dnů je doba moc krátká na přípravu, zato příliš dlouhá na povolení morálky. Tak uvidíme… V každém případě se přede mnou objevuje nepříjemné zjištění, totiž že dvě „dodatečně“ sestavená kvarteta vzala svou běžeckou i týmovou přípravu mnohem vážněji než má původní čtveřice. Vymyslely se tréninkové plány, trénují se předávky, probíhá teoretická a psychosomatická příprava, organizují se víkendové kontrolní běhy, jejichž výtečné časy (těžko říct, zda skutečné či záměrně smyšlené) se pak kontrolovaně vypouštějí do rádoby přátelských e-mailů nám kolegům z první čtveřice, nebo zaznívají na oko šeptem při společných poradách. A taktika funguje, protože minimálně má nervozita narůstá. A narůstá o to více při pohledu na můj vlastní tým, který se sice z části skládá z bývalých i současných sportovců, ale jeden z nich teprve před týdnem sundal sádru z ruky, druhý dobírá antibiotika a na svou výbornou formu jen se slzou v oku vzpomíná. A naše dvacetiletá naděje na prvním úseku, na kterou jsme se dívali jako na mládí, které nás požene vpřed? Svých prvních pět kilometrů v životě zaběhl tento týden na páse ve fitku…

A tak jsem se, pod tlakem všech těchto okolností, rozhodl prozradit soupeřům i čtvrtou pohromu, která náš tým potkala: Bolí mne koleno. Ale zároveň důrazně prohlašuji, že ani já, ani kolegové lazarové se nehodláme vzdát bez boje. Vždyť přece každý, kdo kdy aktivně sportoval, ví, že ono okřídlené a hezky znějící heslo „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“, je jen milosrdnou a zcela nesmyslnou utěšovací formulkou pro ty, kdož nebyli tak dobří, aby zvítězili. A že to ty „losery“ utěšit stejně nikdy nemůže. A tak vzhůru na trať!