Divadlo, stát a fotbal (oddychovka na sobotu) -

- mají jedno společné, potřebují pevnou ruku. Někdo musí sestavit tým, organizovat přípravu, rozdělovat úkoly v práci, říkat vtipy, určovat rytmus – prostě velet. Když to nefunguje, přichází malér - špatná inscenace, předčasné volby, ztráta nadějí na medaili.

Provoz divadla je klasickým příkladem týmové činnosti. Je to stát ve státě – dílny, logistika, catering, reklama, účetnictví, (a taky nemocnice, plná schizofrenních herců, kteří jsou každý den někým jiným) – všechno v jednom domě. Hlavním důvodem toho všeho povyku je vytvořit PŘEDSTAVENÍ, nejlépe pak úspěšné. Ale i neúspěšné představení má právo na život, pokud jde o opravdové umění. Když nechodí obecenstvo, jde o „čestnou prohru“ (ve sportu a politice adjektiva k prohrám nepřidáváme).


Divadlo sice vede ředitel, důležitý je však ten, pod jehož vedením vzniká samotný produkt, o který jde – THE SHOW. To je režisér - speciální osoba s mimořádnou pravomocí. Chová se nestandardně, je zodpovědný výlučně za úspěch představení, za neúspěch mohou herci, eventuálně osud. Velmi zřídkakdy je odvolán. Nepodléhá nikomu a ke svému prospěchu používá všechny informace, které na členy souboru má nebo v průběhu zkoušení získá. Je neuvěřitelné, co režisérům někdy prochází. Někteří tichým hlasem prosí o pomoc a jiní despoticky řvou, haraší, dokonce i mlátí lidi – ano, mnozí se při zkoušení dopouštějí trestných činů. Pracuje se s emocemi a pro jejich uvolnění je povolena jakákoli intrika nebo jiný strategický prostředek. Herci o strategii ani o ničem podobném nepřemýšlejí. Fyzické i psychické problémy souboru se řeší chlastem.

Stát vede premiér, potažmo prezident. Ten, aspoň tedy u nás, si může dělat úplně co chce. Na rozdíl od premiéra je neodvolatelný a ví o tom. Oba se snaží chovat standardně a vzbuzovat dojem, že činí něco pozitivního pro lid, leč většinou marně. Vzhledem k tomu, že to brzy pochopí (jsou totiž inteligentní), přestanou s tímto činěním a nadále se zabývají sami sebou. Vláda i prezidentská kancelář používají kdykoli jakékoli informace na kohokoli, zdroj není podstatný. Strategie a intrika jsou hlavní náplní jejich práce. Fyzické i psychické problémy se i zde řeší  chlastem, eventuálně vězením.

Ve fotbale za vše viditelné může trenér. Ten se chová různě (většinou podle svého IQ), často nosí sako a dobrovolně bere na svá bedra eventuální neúspěchy, tedy porážky. Všechny síly kolektivu jsou totiž ve službách hlavního úkolu – dosáhnout VÍTĚZSTVÍ. Tým o strategii k tomu vedoucí nepřemýšlí, chová se návykově a instinktivně. To si trenér dovolit nemůže, ostatně má většinou k dispozici nejvíce informací a zachází s nimi spekulativně. Někdy materiály, které na někoho má, dokonce vůbec nepoužije a že toho často ví dost. Limit jeho pravomocí se v jednotlivých případech liší, je však evidentní, že může být lehce odvolán, což se průběžně děje. Psychické i fyzické problémy týmu se řeší zpravidla pohovorem a relaxací, potažmo chlastem.

Říká se, že trenéři vědí leccos, neboť zažívají s hráči  krizové situace. Je fakt, že na hřišti se odhalí charakter jedince mnohem důkladněji, než kdekoli jinde. Zajímalo by mě například,  jestli trenér (muž) u ženských družstev ví, kdy má která hráčka menstruaci.

Prezident ani premiér (ovšem s výjimkami) to o svých poddaných nevědí a vůbec je to nezajímá.



Režisér to většinou o svých herečkách ví, stoprocentní znalost pak má u té, která hraje hlavní roli, neboť s tou zrovna bydlí.