Půlstoletý raport

Existují tři druhy lásky: závratná – děje se za vraty, zákeřná se provádí za keřem; nepochopitelná je láska k okupantům, ať přicházejí odkudkoli.  

V roce 1966 jsem i přes zjištění tří zdravotních omezení byl uznán způsobilým k výkonu základní vojenské služby v trvání 24 měsíců. V prosinci 1967 mi vojenská správa náhle poslala povolávací rozkaz k nástupu služby v mimořádném termínu 4. ledna 1968.

Vojákem

K přijímacímu výcviku mne zařadili jako obsluhu kanónu protiletadlového dělostřelectva. V kasárenském režimu jsem se snažil rychle splynout s  vojenským cvrkotem, v němž měli ostatní vojíni přede mnou předstih tří měsíců. V Československé lidové armádě byl vojín nástrojem, plastickou hmotou, již formovaly rozkazy poddůstojníků i vojáků sloužících druhým rokem. Platilo, že i kdyby jejich rozkazy byly sebeabsurdnější, musely být splněny. Kdo by si byl troufl zavedenou mašinérii narušit, čekaly ho drsné procedury, kterým dnes říkáme šikanování. Při denním úklidu ubytovacích prostorů baterie mi někteří dozorčí se šklebným úsměvem opakovaně určovali speciální rajón. Časem jsem pochopil jejich ideu, že skvělá pověst útvaru jednou vyleze z otvorů mnou uklízené latríny.

V červnu 1968 jsem byl povolán k evidenčnímu důstojníkovi: „Začíslen budete u štábu, kavalec máte na třetí baterii. Budete u mne dělat písaře a vedle toho se budete starat o útvarovou knihovnu, což s vámi projedná náčelník pro politickovýchovnou činnost.“ Na štábu vojenského útvaru jsem až do konce svého vojančení vídal zblízka různé lampasácké typy (vojákům z povolání se běžně říkalo „lampasák“ – vzniklo podle postranních pruhů na kalhotách uniformy). Zjednodušeně napsáno: naši lampasáci nic starého, tj. naučeného od 50. let nezapomněli a novoty nechtěli. V zeleném houští čněla khaki víla, rotmistryně v podatelně. V červenci mne vyzval politruk útvaru ke vstupu do KSČ. Odmítl jsem s tím, že na okresním sekretariátu jejich partaje jsem evidován jako syn kulaka. Odpověď lampasáka: tupozraký kukuč.

Okupace

21. srpna 1968, asi hodinu po půlnoci, mne vzbudil kamarád ze Slovenska, vojín Eugen M. Na chodbě mi k uchu dal tranzistorové rádio a já slyšel hlas informující o vpádu vojsk Varšavské smlouvy.  Z dovolené se tři dny poté vrátil můj starší kamarád, vojín Ivan S. Zastavil se v Praze. Fotografoval dění na Václavském náměstí, byl také u rozhlasu. Na shromáždění vojáků našeho útvaru Ivan nejen vyprávěl, co viděl, ale také ukazoval prázdné nábojnice i střely na památku jím vydlabané ze zdiva; emotivní chvíle. Vojáci začali vykřikovat, „dejte nám zbraně a půjdeme na ně…“ V kritických srpnových dnech mne v mém volném čase vydatně zaměstnávali dva z mladších důstojníků útvaru. Často jsem psal letáky, krátké zprávy a pak vše rozmnožoval na lihovém cyklostylu.  Výtisky se z kasáren distribuovaly do města pomocí sítě spolupracovníků.

Zbytek srpna a pak i následující dva měsíce r. 1968 jsme byli v kasárnách zavřeni bez možností vycházek. Nad útvarem občas přelétla helikoptéra a z ní vypadávaly letáky. My vojáci jsme měli sbalený velký polní ranec, tedy vážný stav. Několik nocí jsme pro možné  vyhlášení bojového poplachu museli spát oblečení.  Dodnes si pamatuji všeobecně sdílený pocit stísněnosti a tíže nejistoty z  budoucích událostí. V září 1968 odešel do civilu můj starší kamarád Ivan. Byl zručným grafikem a v Praze našel zaměstnání v ČTK a v Pressfotu. Do jara 1969 jsme spolu korespondovali.

Ivan mi poslal tuto srpnovou pohlednici (lícová strana a vnitřní strana).

K novému roku 1969 jsem od něj dostal originální péefko (vrchní strana).

Uvnitř pod fotografií je jeho prozíravý zápis.

Poslední zprávu mi poslal na pohlednici z jihofrancouzského města Arles, kde v roce 1888 žil a maloval Vincent van Gogh.

Jak to bylo se mnou před vojnou a po ní

V roce 1966 jsem maturoval na střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ bylo tříleté gymnázium). Přihlásil jsem se ke studiu na VŠ. Po přijímacích zkouškách přišla zpráva: „Přijímací zkoušku jste vykonal úspěšně, avšak byla dána přednost lépe vyhovujícím uchazečům; podpis: Bohumír Janoušek, děkan.“ Naše energická matka se pro vysvětlení vypravila na studijní oddělení fakulty. Odtud ji poslali do okresního sekretariátu KSČ. Po delším čekání ji přijal partajní kádrovák. Na otázku – kdo je lépe vyhovující uchazeč o studium, vytáhl složku: „ vždyť váš syn je potomek kulaka, tak co byste chtěli…“ (můj otec byl dělník v továrně a jeho tatínek, můj dědeček, byl do r. 1948 vlastník zbytkového statku, který mu po únoru 48 režim zabral). Matka se zeptala: „Proč mají být děti trestány za své rodiče či prarodiče?“

Na VŠ jsem studoval až po ukončení základní vojenské služby od roku 1969. Zaklínadlo „syn kulaka,“ ustalo…

Fotoreprodukce: soukromý archiv Z. Hosmana