Líbí - nelíbí

Průvodním znakem současnosti je nadbytek zrakových podnětů. Vnímatel statických i pohyblivých obrazů jen některé z nich konzumuje. Fotografie a rozmanitá zobrazení stručně hodnotí v protikladech: líbí – nelíbí.

Intuitivní vnímání

Psycholog a historik umění Rudolf Arnheim (1904 – 2007) vycházející z výsledků experimentálních zkoumání Gestaltteorie, před padesáti roky vymezil rámec svých odborných pojednání: Veškeré vidění je doménou psychologa; o procesech tvoření či prožívání umění nelze diskutovat bez psychologie (in: Art and Visual Perception, a psychology of the creative eye 1967). Arnheim rozlišuje dva druhy vjemového myšlení: intuitivní a intelektuální poznávání. Píše: Vjemová intuice je prvotní způsob, jímž mysl zkoumá a rozumí světu. Intuitivní poznávání se uskutečňuje ve vjemovém poli volně vzájemně působícími silami. Interakce vjemových sil je velice složitá sféra procesu, z něhož zpravidla velmi málo proniká do vědomí (in: Visual Thinking 1969, s. 233; převod z angličtiny ZH). Intuice – z latinského intueor (složeno z předpony in a slovesa tueor, tueo) = hledět, pohlížet, dívat se; substantivum intuitus = (přímý) pohled, zřetel, vhled. Intuice je vnitřní vidění, přímé poznání či uchopení něčeho bez vědomě zaměřené pozornosti či uvažování.  Intuitivní poznávání je subjektivní, nemetodické, zkratkovité. Není-li intuice jedince rozvíjená, jsou její výstupy pochybené.

Znaky – čím se zobrazené subjektu líbí

Dlouhodobý kontakt s mladistvými ve výtvarném oboru mi umožnil poznat jejich zájmy, přání, motivace i výtvarné preference.  Uvádím znaky a jejich charakteristiky, které příjemci s různou úrovní intuitivního vnímání užívají, když posuzují zobrazení, která se jim „líbí.“

• Obsahovost – lidé, příroda (fauna, flóra, krajina), lidské výtvory.
• Prvoplánovost – dobře rozlišitelná struktura zobrazení; výraznější barvy, kontrasty, tvary, reálné proporce.
• Srozumitelnost – popisně realistické, naturalistické, napodobivé znázornění; nižší až střední stupeň výtvarné stylizace reality.
• Asociace představ – podněty vyvolávající libé emoce a pocity; prostor pro vcítění a citovou rezonanci.
• Četnost výskytu – známější, opakovaně exponované formy a obrazy uložené ve vizuální paměti.
• Zpracování – předpokládaná časová a technická náročnost zhotovení; pracnost, řemeslná zdatnost (výčet znaků je dílčí a otevřený proměnám pořadí vlivem sociokulturních posunů).

Co a proč se Pařížanům v malířství (ne)líbilo

Klasicismus v umění 18. století oddaný antické tradici postupně ustrnul v akademismu. Styl pronikl i do století devatenáctého, které zájem o antiku zdědilo. Akademismus francouzského malířství obsahově produkoval mytologické výjevy s akty a záznamy historických událostí. Přežívala tradice starých mistrů opakováním jimi vynalezených zobrazovacích postupů. Cizelovala se hlavně technika v uhlazeném malířském rukopisu. Díla byla koncipována se záměrem líbivosti. V Paříži 19. století pořádal stát pro malíře a sochaře oficiální přehlídku Salon de Paris, Pařížský Salon. O dílech pro výstavu rozhodovala porota složená ze zasloužilých akademiků. Pro umělce byla připravena ocenění.

Jedním z představitelů malířského akademismu Francie byl Jean-Léon Gérôme.  V roce 1847 měl v Salonu úspěch s obrazem Mladí Řekové při kohoutích zápasech. Obdivovatelé umění z vyšších vrstev společnosti dle dobového vkusu oceňovali antické rekvizity. Zápas kohoutů je příležitostí k erotickým hrátkám a pro malíře k vizuálním narážkám. V aktu dívky, v jejím odtažitém gestu jímž si zakrývá ňadra, malíř divákům nabízí pohled na její odhalený klín.

Po roce 1860 následoval ve francouzském umění obrat, který přinesl jiné pohledy na člověka i věci. Jednou z osobností malířství, která změnu přinášela, byl Édouard Manet (1832 – 1883). V jednom ze svých obrazů se malíř inspiroval scénickým řešením malíře Tiziana.

V renesanci je nahota znamením nevinnosti. Nebeská Venuše (Venus Coelestis) představuje lásku duchovní, jež je vznešená. Obecná Venuše (Venus Vulgaris) představuje lásku tělesnou a plodivou sílu.

„Háček“ interpretace obrazu zde tkví mezi zobrazeným a jeho pojmenováním.  Podle názvu očekáváme ženu z Olympu, mytické hory bohů, ale vidíme „reálnou“ prostitutku – její výraz, atributy zaměstnání i prostředí (ozdoby – květina ve vlasech, stužka na krku; symbolika černé kočky u nohou ženy…). Obraz v Salonu roku 1865 urážel jemnocit věčných měšťáčků; někteří využívali služeb nevěstinců a pak vytrvale moralizovali. Malíř Manet se svým obrazem Olympie byl terčem veřejného zesměšňování a zloby.