Vilém je svědek

Nabízím živou zkušenost, která nepostrádá notu veselosti. Mám za to, že nejde o nevkus, protože tím bych popíral smysl pro humor, přesněji pro normální srandu, u té či oné skupiny lidí. Tomu nevidomému na autentické fotografii skutečně nevadilo, že byl zachycen. Tedy ponořme se do případu tak, jak se udál. 

Zdeněk Hanka

Nádherný letní den pod kanadským nebem lákal k výletu. Na hranici Kanady a Spojených států  se rozkládá divukrásný přírodní park. Sám by zasluhoval podrobný výklad s obrazovým doprovodem. Waterton je malebné městečko zaměřené na turistický ruch. Právě to městečko je pomyslnou vstupní branou do Národního parku. Obchody plné suvenýrů, lahůdek, bezstarostnosti a letních radostí pozvaly tehdy i nás k příjemné nedělní kratochvíli.

O starší důstojné dámě, která to léto zde meškala, už na jiném místě zmínka byla. Pojďme ji pozvat i do dnešní epizodky. Vyrazila na ten příjemný výlet s námi. A protože má blíž k devadesátce než k osmdesátce, vzala si  pro zpevnění chůze s sebou dvě turistické hole. Osvědčovaly se jí na klikatých lesních cestách, ocenila je i tentokrát. Vyšlapovali jsme si malebnými uličkami Watertonu, nahlíželi tam i onde.

Krámky s oblečením a butiky nejsou pro muže velmi přitažlivé  a tak jsem se nabídl, že počkám rád venku a budu se rozhlížet do letního dne. Ona dáma, říkejme jí tchýně, rozhodla, že snad nemusí vejít do těsného obchůdku v plné zbroji. Nechala si pouze jedinou ze svých holí a tu druhou svěřila mně. Takový byl přirozený vývoj. Postavil jsem se před krámek, a abych čelil ostrému letnímu slunci, nasadil jsem si tmavé brýle. U nohou se mi usadil věrný obranář Vilém.

Rozhodně mi nepřišlo na mysl, jaký budím dojem. S vážnou tváří jsem hleděl neurčitým směrem a trpělivě čekal. Tak, jak by čekal každý, kdo ví a zná, jak dlouho trvá prohlédnutí všech halenek a svetříků. Zarazilo mě, když ke mně přistoupila dvojice mladých lidí, uchopila mne z obou stran za lokty a tlačila mne přes ulici na druhou stranu. Vilém znejistěl a dal jim najevo, že on sám se hnout nehodlá. Stál jsem dál a stále nepřisuzoval bílé holi její tradičním symboliku. Ta však spolu se slunečními brýlemi a Vilémem byla jednoznačným signálem. Neviděl jsem se totiž. Přede mnou se srotil nevelký půlkruh diskutujících. Šeptem a posunky řešili, jak mne dostat přes ulici, přes kterou jsem rozhodně nechtěl. Hledali ke mně cestu přes bariéru nevysvětlitelného vzdoru. Ochotná starší paní se ke mně přiblížila a nabídla mi rámě. Zostražitěl jsem, protože to už budilo dojem konspirace. Ohlédl jsem se za sebe a ve skle výkladní skříně jsem spatřil svůj odraz. Teprve tady jsem zaváhal. Mám znevážit dobré úmysly přítomných a odhodit svou masku? Nebo se nechat převádět tam a zpátky?

K úžasu malého srocení jsem sejmul  své brýle, usmál se a ujistil je, že na druhou stranu nemám namířeno.  Rozprchli se, ještě dlouho se pohoršeně ohlíželi a já jsem věděl, že to byl špatný převlek.