Předsudek nebo vysvědčení?

Málo jevů tak ostře odděluje dva názorové tábory jako tetování. Budeme-li naslouchat zapáleným hlasům z obou stran a upřímně se budeme snažit, můžeme porozumět oběma. Zda se však váhy nakloní tam či onam, netroufám si posoudit a není to podstatné.

Převzato z Internetu Totalycoolpix.com, autor neuveden

Představuji si, jak na rodičovské sdružení přichází třídní učitelka, taková, jakou vidím na fotografii a nabádá k řádným okrajům v sešitech a kázni při velkých přestávkách. Ptám se sám sebe, kde je práh mé tolerance a kde začíná pole předsudků. Taková učitelka množinu rodičů v lavicích docela jistě názorově rozštěpí v množiny dvě, patrně bez průniku.

Vrátíme-li se pomyslným výtahem do hloubky času, objevíme tetování už v době bronzové. Během vývoje lidstva se vlny zájmu střídaly, pluly ze země do země, měnily se motivy i signalizační význam. Jde o jev, který po generace lidi dráždí a ti pak sahají po instrumentáriu, nedbajíce rizik. Nepopírám právo člověka na vytvoření tělesné obrazové tapety, která s ním kráčí pak až do hrobu. Zamýšlím se nad přijímáním fenoménu tetování táborem netetovaných.

Pracoval jsem pro společnost, kde nebyl zaměstnán nikdo, kdo by měl povrch těla zrůzněný pestrými výjevy. Jde o diskriminaci nebo nejde? Máme co činit s předsudky? Domnívám se, že diskriminace je pojem pro vydělování podle kritérií, která nemůžeme ovlivnit. Národnost, výšku, barvu pleti, věk, pohlaví. Tetování sem tedy nespadá. A co předsudek? Možná ani to ne, protože tetování výpovědí o člověku určitě je.

Mladá dívka má na kotníku vyobrazenou nevelkou fialku, chtíc tak vyjádřit svůj postoj a celkové vnitřní poeticko-romantické ladění. Já sám nemám nikde ani fialku, ani květák, ani baklažán, nicméně dík její fialce si o ní něco takto přečtu. Proč jí neříct, že ač sám jsem fialky prost, rozumím jí. Právě tak jsem jinému muži vděčný za varování v případě agresivních výjevů, démonů, ďáblů a symbolů hrozeb hustě rozesetých na nečekaných místech těla. Pak jistě není předsudkem, mám-li pro takového člověka stručnou dvojslabičnou jmenovku. Ale to jen tak mezi námi, protože má pracky jako kyvadla.

Jak však posoudit muže středních let, který přichází v elegantním obleku s kravatou na vyšetření EKG a zdráhá se vysoukat nátělník. Pak omluvně vyjeví ostře řezaný rudomodrý nápis KISS, právě uprostřed hrudníku. Inu, býval to rocker a na vině je jeden mejdan. Skutečnost, že sám nemám mezi lopatkami dračí hlavu ze mě nedělá ani dobrého, ani špatného člověka. Snad to jen prozrazuje uvážlivost. Jeho vnitřní velikost je  však zjevná z  přiznání, že udělal chybu, platí za ni a lituje toho.

Za nepodstatné považuji své přesvědčení, že tetování tak či onak vytištěnou vizitkou skutečně je. Co na tom sejde.  Obávám se spíše obecně všech ostře vyhraněných názorových táborů, zjednodušených šablon, kategorických soudů a netolerance.  

Totiž, aby to bylo zřetelnější, k tomu vstřícnějšímu tolerančnímu limitu jsem nadobro dozrál tento týden na letišti. Stála tam, čekala a měla víc, než jen fialku na kotníku. Z které líbezné země ji přinesl letoun, to nevím. Od kolena vzhůru jí stoupal krasopisný španělský text, mizející pod krátkou kostkovanou sukénkou.  Pokračování  té vzestupné magnetizující kaskády „Teplo-Horko-Jiskra-Oheň-...“ jsem se však nedověděl.

Zbyla mi jen ta tolerance.