Smolíček Pacholíček se vždycky dovolal svého Jelena, ať se pásl, kde se pásl. Jelen pak na Smolíčkovo volání uháněl lesem přes pařezy, rokliny, vývraty přímo a naplno, dokud na místě nezasáhl v jeho prospěch a neodvrátil nebezpečí. Snad takto mohu vysvětlit svůj kousek, i když asi jen těžko omluvit.
Dnes už je z ní novinářka. Tehdy ale studovala a jako jeden z praktických úkolů dostala zaznamenání akce ‚Poker mezi býky‘. Šlo o mužnou výzvu hráčům pokeru, kteří uprostřed arény sedí u stolku a nevzrušeně hrají poker. Do arény je vpuštěn býk a je na hráčích, aby divokého zvířete nedbali a nenuceně pokračovali v karetní hře. Diváci kolem bouří a nadšeně ocení toho hráče, který nejlépe zachová dokonalý klid bez ohledu na vydrážděného býka.
Byla březnová noc, několik minut po druhé hodině ranní, když se spolu s jinou studentkou vydala domů. Mrholilo a drobný déšt na vozovce ihned vytvářel ledovou vrstvu, téměř neviditelnou. V tu dobu jsem se doma učil ke zkoušce, pro níž se vžil název nostrifikační. V tričku, domácích teplákách, v teple domova. Ve dvě hodiny třicet minut zazvonil telefon.
Pro hluk a pláč druhém konci jsem nerozuměl nic. V pozadí troubil klakson a přes křik někoho jiného jsem teprve rozlišil hlas dcery.
„Nabourali jsme se a auto je rozbité. Ve svodidle.“ To jsem vyrozuměl z přerývaného sdělení. Postavil jsem se a hned zjišťoval.
„Jste obě dvě v pořádku?“
„Já mám rozbitý obličej a asi zlomený nos.“
„Co ta druhá?“
„Ta je v pořádku. Tady už někdo zavolal pohotovost a policii“
„Kde to je?“
„Tady, jak je ten podjezd.“
„Řekni mi přesně, kde to je. Jedu tam.“
„Jak se jede od jihu k Sedmnácté. Na tom dálničním tahu.“
„Držte se za svodidlem a dál od auta. Jedu tam!“ Jen v tričku a teplákách jsem vklouzl do bot a vyrazil. Jako vystřelená jehla jsem projížděl tichým nočním provozem. Sjel jem na dálniční tah a věděl, že mám před sebou ještě asi čtyři kilometry. Přede mnou uháněl plnou rychlostí policejní ford, na střeše majáky a do všech stran ječela siréna. Brzy jsem byl za jejich nárazníkem, vyhodil blinkr a policejní vůz předjel. Jelen za volantem slyší tísňové volání a letí za Smolíčkem. Z pohledu do zrcátka jsem pochopil, že hledají možnost, jak mě zastavit, ale neměli jak.
Za malý okamžik jsem to uviděl. Na druhé straně dálnice stálo auto zaražené do svodidla, stále ještě troubilo, kolem střepy a zmačkané díly vozy. Zastavil jsem přeběhl zelený pás a rychle vyhodnocoval, jak jsou na tom. Řidička vykročila ke mně a bylo žejmé, že zraněná není, dcera si držela zakrvácený obličej. Žily!
Policejní vůz právě zastavil a seržant si to namířil přímo ke mně.
„Co to mělo znamenat?“
„Nezlobte se, víte, to je moje dcera. Měly nehodu...“
„...a vy se do toho chcete zamotat taky, že?!“
„Ne, to ne. Nezlobte se, já vím, že to byl přestupek.“
Podíval se na mé tričko a domácí tepláky a doplnil.
„Příště ať se něco takového nestane!“ a věnoval se nehodě. Shledal jsem, že zranění obličeje není tak těžké jak vypadá, že svůj podíl měl airbag. Ten spolu s bezpečnostním pásem nejspíš odvrátil skutečnou tragédii. Ambulance přijela vzápětí a tím jsem se stal už jen svědkem dohry celkového zásahu.
Dříve, než jsem se krotce a ukázněně vydal za ambulancí, abych ji následoval do nemocnice, ještě jsem se podíval na seržanta. Neříkal nic, snažil se dívat přísně, ale v očích jsem mu to četl jasně.
„Ty blázne, vždyť já jsem taky táta.“
