Neviditelný, leč srozumitelně popsatelný most, vedoucí odtud tam a zase zpátky.
Praze
S nočním větrem přišel chlad,
navál nové spousty sněhu.
Přesto jsem ho viděl stát
na oceánu skalním břehu.
Hledí tam, kde slunce zrodí
nový den jak zlatou číš.
Letět tam, či vyplout lodí,
kde věže pnou se k nebi blíž.
Tam klenou se staré mosty
přes Vltavy houslí hlas,
hospůdky si zvou své hosty
a Orloj měří věčný čas.
Zámecké jdou schody k Hradu
z Malé Strany pod Loretu.
S lehkostí volného pádu
tam malíř sahá pro paletu.
V Pařížské či na nábřeží
čas vtištěný do fasád
paláců svých štíty střeží
velebnost a majestát.
Metro letí nad údolím
pod barok i renesanci.
Století tak se stoletím
váže jako hudbu k tanci.
Karel Hynek pod Petřínem
žehná lásce plachých párů,
která chutná mladým vínem
a voní po pražském jaru.
V Edenu a v Podolí,
na Džbánu i Hostivaři,
letní den když dovolí,
scházejí se mladí, staří.
Zvon Zikmund se rozezní
nad Třetí hradní nádvoří,
než paprsky poslední
nad západem zahoří.
Pasáže zas ožívají
pod neony v nočním ruchu.
Divadla své kusy hrají
svými herci ve svém duchu.
Před Operou u limuzíny
pán nabízí k vozu rámě,
u Kabaretu zase jiný
z tramvaje pomáhá dámě.
Viděl jsem ho jak tam stojí,
od břehu jak jít se zdráhá.
Srdce má tam, to ho pojí
k staré dámě jménem Praha.
