Plameňák

Olympiáda je dominantní událost, která spojí nejen sportovní svět, ale tradičně už od dob antických si ve hřejivém teple olympijské pochodně podají ruce všichni lidé. Při vší posvátnosti a velebnosti se může náhodný svědek dočkat podivného překvapení.

Je to romantická představa a úžasné vědomí, že týž oheň přechází z pochodně na pochodeň, ze země do země a z generace na generaci. Tak by to mělo být, přikyvuje dojatý svědek té obrovské události a symboliky, nesené v čistém plameni. Vidíme jednotlivce, jak přes vzdálenosti, cesty, pěšiny a silnice neúnavně běží s hlavou vztyčenou a s planoucí pochodní pevně v ruce. Hrdý úsměv překryje únavu z dlouhých kilometrů pod rozpáleným sluncem, v dešti a také za mrazu. Olympijský běžec nese své poselství, chrání svůj plamen a svůj úkol, předávaný od dob antických atletů, čestných sportovců a nadšených lidí, kteří hledí do sluncem ozářené budoucnosti. Týž plamen, týž vzkaz. Jaká vznešená hrdost zůstává v člověku do konce života. V paměti toho muže či ženy, kteří měli tu vzácnou možnost svírat ve své dlani pochodeň se skutečným olympijským ohněm. Vědí, že oheň půjde dál a dál. Jednou plamen převezme někdo, kdo se možná dosud nenarodil, poběží dál a dál ponese po mírových cestách na Zeměkouli ušlechtilé poselství, v podobě jasného plamene.

Schylovalo se k olympiádě ve Vancouveru a ten plamen putoval dlouhou cestou, předáván z lidské dlaně do lidské dlaně. Událost nepatří do alba vzpomínek pouze běžce, který drží pochodeň, ale také náhodného svědka, protože i na něj padl odlesk a krásný žár nesený z dob Starověku.

Byl jsem právě na letišti v Yellowknife. A teď, věřte nebo ne. Stalo se to. V nevelké letištní hale zavládl slavnostní ruch. Nevěděl jsem, že právě v příštím okamžiku budu obdarován něčím tak mimořádným, jako pohledem na skutečnou olympijskou pochodeň v ruce běžce. Najednou tam byl. Vběhl do prostoru letištní haly, vztyčil svou pochodeň a tu hrdost jste mohli číst v jeho měkkém pohledu. Několik objektivů ho zachytilo, několikrát blesky fotoaparátů ozářily jeho tvář. Všechny přítomné pohladil ten spirit olympijského ducha.

Teď bylo na běžci, aby cestoval dál a dál. K pohybu přes rozlehlé pláně velké země bylo nutno použít letadla. Technické vymoženosti dneška, vymoženosti s níž antický běžec nepočítal. Pochodeň se během uplynulých staletí dočkala změn, úbory běžců se proměnily, ale ten plamen, ten pořád hoří. Stále týž, to jedno teplo, sdílené a předávané z minulosti do budoucnosti.

Sledovali jsme toho sportovce v porozumění, respektu a úctě. To i v okamžiku, kdy před nastoupením do letadla sáhl na kohoutek, a plynem krmený plamen prostě vypnul. Přítomní se zarazili. Pochodeň s olympijským ohněm se proměnila v tuhou chladnou hůlku. Předmět, který se stal zavazadlem.  

Pak už mi zbýval jen prostor pro představivost. Atlet sedí u okénka, cestou si čte, dostane na maličký stolek maličkou porci vylisovaného kuřete s mikro houstičkou, z kelímku vypije kolu, sklopí opěradlo a usne a pak vystoupí z letadla. Včas blafne nad kahancem zapalovačem a s vypjatým hrudníkem vběhne do jiné letištní haly.

Dočetl jsem se později, že malá jiskřička, jako trvale žhnoucí jádro někde v hloubce toho zařízení, zůstala. Nepátrám po tom. Věřím, že to tak je. Co?