O lasu nad hlavou

Je to podivuhodný fenomén a snad muzikolog a sociolog by dokázali vysvětlit, proč právě v té domácí kotlině se mezi dudáky, dechovkou a cimbálovkou, usadili i honáci dobytka, pistolníci a hra na drsné zákony Divokého západu. 

Nečiním si nárok na historickou znalost v této věci a proto mohu ve své úvaze bloudit, budiž mi prominuto.

Na první pohled by náhodný divák odhadl, že možná právě ta nemožnost dohlédnout za oceán vedla k tomu, že na malém hřišti jsme si na ten zapovězený svět hráli. Jenomže ty kořeny sahají hlouběji. Trampové osad Ascalona, Ztracenka, Toronto a okolo Kocáby totiž vztyčili své vlajky na stožáry někdy se vznikem Československa. Náležitost k nim označovali domovenkami a hrdými písněmi z pera a srdce Jarky Mottla, Jendy Kordy nebo Eduarda Ingriše. Tuším, že později šlo o revoltu a postoj proti nacismu zásadami skautingu, trampingu asi i vodáctví.

Vítr vanoucí zvenčí přivál Lesní moudrost a jména jako Ernest T. Seton, James F. Cooper, Jack London, aby na domácí půdě dal vyrůst F. A. Elstnerovi nebo Jaroslavu Foglarovi a hnutí nabralo sílu a jistý řád. Třeba nějak tak to bylo.

Novou krev a proměnu nejspíš přinesla železná opona. Jet na otevřené plošině posledního vagónu Posázavského pacifiku, dívat se na ubíhající pražce a zpívat přitom o prérii nabízelo chuť svobody.

Waldemar Matuška se svým bendžem a nebo klasický příběh Limonádového Joe přinášejí do šedesátých let tak naléhavě naše pojetí Divokého západu, že mohutná vlna Country & Western, která vedla až ke vzniku westernových městeček, přijít musela.

Musím se smát, když se hlouběji zamýšlím nad zeměpisnou eskapádou o Kaliforňanech, kteří během svých dvou měsíců zabloudili tak, až natrefili na afrického buvola, jehož paznehtem si míchali omáčku a přitom měli, jak se ukázalo, namířeno na promrzlý jižní cíp Chile u Hornova mysu. Někdo se musel špatně učit ve škole, ale nevadilo nám to. Právě tak velrybářská výprava se musela dočkat překvapení, když u břehů Grónska spatřila tučňáky až od jižního pólu. Muselo to být tím grogem. Ale co na tom?

Na druhou stranu, písně o Hoboes, tulácích na nákladních vlacích, líčí dramata i citová hnutí velmi přesně, opřeme-li se o autentická svědectví Jacka Londona.

Je s podivem, kde se v srdcích středoevropanů, Slovanů, vzala touha hnát dobytek, pálit od boku a zpívat o tom, že za modrou horou je můj domov Tennessee nebo Colorado, které znám z mládí.

Možná na tomto místě stojí za zmínku, že Chajda drnová pokračuje slokami, které možná nejsou všeobecně známé. Když totiž onen usedlík požehná tomu andělu, co život na předmětném dílci uznává, tak si troufá dál těmito slovy:

Ale přece rád mám tenhle život na dílci se rýt,

I když jídlo tady není prímový,

A jsem rád, že v zemi strýčka Sama můžu klidně žít

Na mým dílci v starý chajdě drnový.

Rozhlédnuv se, reálie viděl takto:

Hadry ušmudlaný celý jako strašák vypadám,

Věci rozházený bez uklízení,

Ale přece volnost, kterou tady na Západě mám,

Ani za dům na Východě nesměním.

A oné dívce slibuje dál:

Svoje štěstí založíme na Západě v prériích,

Jak dvě hrdličky v tom ráji hotovým,

Spolu zapomenem na potíže v prvních dobách zlých,

Na mým dílci v starý chajdě drnový.

Je třeba uznat, že při této vizi srp s kladivem musely rudnout.  

K tomu někdejšímu hnutí, které dokázalo s úspěchem bourat totalitu tu či onu, patřilo ještě něco hlubšího, než klobouk na hlavě a houpavý krok. Ten původní proud, který měl sílu přežít všechny útlaky se hlásil k foglarovskému držení slova, nenásilí, charakteru a k platnosti dohod jen podáním ruky, k masarykovskému humanismu a vzdělanosti. Někdejší tramping a skauting stály proti nacistickému rasismu, a také proti komunistické úplatnosti.

Laso a klobouk jistě odložit můžeme, ale zapomenout na jádro vlastního poselství bychom neměli.