Nic víc, než posedlost

Dočetl jsem se, že hotel Praha se má proměnit v trosky. Tedy …má se jásat? Je třeba si vzít mávátka? Bude se sledovat účast a provolávat sláva? 

Vidím, slyším, hmatám, cítím příznak. Nabídnu absurdní příklad. Přijedu do nějaké země, porozhlédnu se a rozhodnu se tam koupit nemovitost s jistou tradicí a legendární historií. Řekněme, že se mě tam zeptají, k čemu budu památný dům potřebovat. Odpovím, že jim onu památku zbourám a postavím něco jiného. Něco, co mi bude vynášet. Přikývnou a dům mi prodají. Nemovitost zakoupím a přijdu s partou siláků, vybavených krumpáči a před očima místních obyvatel jim smažu kus jejich historie.

Ano, připouštím, vypadá to, že jsem si přihnul. Přesto se něco podobného stalo v Brně. Mluvím o domě U sedmi švábů.

Jde o příznak. Čeho? Dovolím si uvést ještě jeden příklad, který jsem naklepl v úvodu. V Praze stojí architektonicky zajímavá stavba s řadou uměleckých děl uvnitř. Ta se má zbourat. Je to jen proto, že vznikla v dnes odmítnuté době? Přesněji v době, kterou si lidé přivodili a instalovali sami? Pak je na místě horlivě vymazat jakýkoli otisk minulosti a logicky zbourat metro i s Nuselským mostem.

Tou chorobou, o jejímž příznaku hovořím je posedlost penězi. Mýtizování a glorifikování prostého prostředku sloužícího k výměně zboží. Jde o zaslepenost totožnou se závislostí jakéhokoli jiného druhu. Hodnoty se zvrhly v jediný cíl, ať cesty k němu vedou jakékoli. Tím cílem, za nímž se pošetile štve nemoudrý, jsou slova: “Mít víc”.

Tak jako zarděnky jsou nakažlivé a provází je vyrážka, tak je nakažlivá i ona slepá posedlost a i ona má svou průvodní vyrážku a horečku. Tou je nevraživost mezi bývalými přáteli, úplatnost úředníků i politků s následou mezinárodní ostudou, kriminalita, krátkozraký prodej nemovitostí od výstavních síní, přes divadla až po lázeňské domy v přímočaré touze vydělat, mít víc a ještě víc. Patří sem ochotné a nemravné svolení s pouličním prodejem kdejakých vojenských čepic a hraček, patřících do jiné kultury. Jak se dělá dobrá čokoláda? Letadla? Automobily? Hudební nástroje? Likéry? Všechno se může hned teď proměnit v peníze. V něco, co není ve skutečnosti ničím jiným, než měrnou jednotkou. Hodit teď hned do ohně všechno, co hoří, jen ať je větší a větší žár, ať jsou plameny ještě vyšší. Polínka a roští nestačí, může se přiložit klavírem, vyrobeným mými předky nebo obrazem Tichého, Svolinského, Rabase. Ptám se, jaká bude cena Národního muzea, hradů a zámků, Lužnice, Moravy, Vltavy, Labe? Případně Bedřicha Smetany, Karla Hynka Máchy, Karla Čapka, Karla IV. nebo Mikoláše Alše, Boženy Němcové a Josefa Václava Myslbeka, až je někdo bude chtít koupit, vědom si velmi dobře jejich nadčasovosti?

Nevyzývám k chudobě, ani nerazím zapadlé filozofické směry. Ke zdravému rozumu ale ano.

Tak jako slunce je potřebné a slunečný den je sympatický, jsem si vědom, že zabloudím-li v přímém slunečním žáru v poušti, zahubí mě právě slunce. Voda je nutná k existenci, záplavy jsou však zárodkem tragédií. Mám za to, že dokud bude lidovým hrdinou, hodným bodrého poplácání po rameni, ten, který něco rozkrade, unikne nějak z daňových pravidel a někoho přechytračí nebo dokáže někoho shodit, ponížit a zesměšnit, slušní lidé budou v defenzívě.

Možná ten můj pomyslný dalekohled zkresluje a nevidím za ten obzor přesně. Vím, že daleko víc je těch, kteří se obrazem společnosti upřímně trápí. Nemohu se však ubránit dojmu, že viditelná nervozita mezi lidmi, nenahraditelné ztráty hodnot, úplatnost, etický úpadek a mezilidská nevraživost, jsou příznaky, které mají kořeny v epidemické zhoubné závislosti na snaze Mít víc.

Přitom je možná jen třeba najít dost smělosti k tomu, aby se člověk tomu vzepřel, vážil si sám sebe a svých kořenů, dokázal rozlišit co je dobré a co je špatné. Nekopíroval slepě, měl vlastní rozum a názor, uměl to říct nahlas a uměl snést i políčky od těch, kteří nevědí, co je doopravdy důležité, ač těžko měřitelné.