Přes vodu dolehne ozvěna často zkreslená. Pokusím se to její rozmazání využít a zaostřit po svém. Pustím se do zamyšlení nad bouří zvanou Amnestie. Chci si vyšlápnout cestou pravých pojmenování, nezamazaných sladkou polevou a přitom zachovat noblesu zásahů.
Nepokrytě zde přiznám, že v době příjemného varu na přelomu osmdesátých a devadesátých let, jsem byl nadšeným stoupencem Václava Klause. Nová dravá a svobodná ekonomie magnetizovala příslibem vymytí stojatých vod lenivého hospodářství. Obrovská vlna vzala všechno a příliš nesešlo na tom, že něco je vhodné k privatizaci a něco ne. Proč by nemohl truhlář, knihkupec, lékař smět zkusit rozběhnout vlastní obchod, má-li k tomu vyhovující podmínky. Ne všechno ale může být předmětem prodeje a koupě. Je to ten artikl, obecně řečeno, kde vztah mezi nabídkou a poptávkou neurčuje svobodná volba, ale nutnost a vnější okolnosti. Snad měl být postaven filtr. Kdo z nás však tu mapu objektivně dokázal posoudi? Každý toužil po změně. Jejím nositelem byl po stránce humanismu člověk, stále vysoce vážený a respektovaný ve světě, Václav Havel. Razantním vůdcem nové ekonomie byl Václav Klaus. Viděl a věděl tehdy víc? Je dnes jeho představa naplněna? Je stále týž nebo se změnil? Jaký poměr osobních vlastností je třeba pro dobré, důstojné, zákonné a spravedlivé vedení společnosti? Kdo zasil tu omšelou větu ‚Peníze až na prvním místě‘? Pro ten komický gramatický paradox se přehlédl její závažný obsah. Opravdu je takto postavena soutěž?
Václav Klaus má bezesporu hluboké ekonomické a dnes už i politické vzdělání. Zde, z tohoto bodu, se pustím do osobních úvah. Mám za to, že k jeho osobní výbavě patří jistá ješitnost. Do určité míry jde o přirozenou mužskou munici. Zůstane-li však člověk ve všech významných státních funkcích, tato vlastnost se vystupňuje mimo kontrolu a v případě politika je to nebezpečné. Obecně považuji za tragickou chybu, když politik nedokáže nahlas říct – Udělal jsem chybu. ‚Neomylnost‘ v rukou politika je nebezpečná vlastnost, protože se důsledky chybného kroku promítnou do celé společnosti. Nedovedu posoudit, zda se Václav Klaus změnil a nebo se změnil pohled na něj. Je to ale lhostejné. Podle mé zralé úvahy, amnestie je neobhajitelná. Jde nejen o ohrožení společnosti, ale také o urážející výsměch snahám těch, kteří na případech pracovali. Pomineme-li ztráty všech, kteří tak byli ošizeni o svá práva.
Důsledky je však třeba, podle mého soudu, řešit adekvátně. Rozladí-li někdo zbrklým činem klavír, je třeba pečlivě a s chladnou hlavou jej zpět odborně naladit.
Kam mířím? Ptám se, jaký má smysl mávání velkými slovy, jako je Velezrada? Jaká konečná představa vede mnohé k tomu, že se na odstupujícího prezidenta České republiky snese ódium nazvané Velezrada.
Mým upřímným zájmem je důstojné jméno České republiky za jejími hranicemi. Vynesením takového rozsudku, v který mnozí doufají, dostanou se na titulní stránky světových novin tučné titulky líčíci Česko jako zemi, kterou řadu let řídil Velezrádce. Takový bude výkřik z České republiky. A výsledek? Bude tímto krokem amnestie anulována? Jedním neuváženým výstřelem byla amnestie a druhým unáhleným výstřelem bude obžaloba představitele vlastního státu.
Tam, kde dva lidé příliš mluví o svém vztahu, není v pořádku. Musím-li se příliš věnovat svému autu, něco s ním je špatného. Zabývají-li se obyčejní lidé příliš politikou, neplní očekávání, jak by měla.
Na tom území se ve skutečnosti po staletí koncentrují velmi schopní a talentovaní lidé. Umělci, vědci, sportovci i řemeslníci. Drží řadu prvenství, o nichž se neví. Může to být přesun gotického chrámu, plastická chirurgie nebo ženoucí se vlak metra dutinou viaduktu vysoko nad údolím. Ale signál o sobě vysílá jiný. Politici, kteří se navzájem urážejí a občané, kteří žalují vlastního prezidenta pro Velezradu. Nedivme se pak titulkům v novinách, podle nichž si svět dělá úsudek.
