To se tak stane, když člověk něco hledá. Obvykle objeví něco docela jiného, na co už zapomněl. Mezi žloutnoucími dokumenty jsem nalezl Slib, napsaný ještě strojem přes kopírák. Vzal jsem list do ruky a vybavila se mi doba jakešovské epochy nedůvěry a tísně mezi lidmi, strachu ze státní bezpečnosti a povinného husákovského ‚hurá‘ před prvomájovými tribunami.
Jako řada mých kolegů, zažádal jsem v té době i já o doplňkový částečný úvazek pedagoga na Střední zdravotnické škole. Převzal jsem formální dokumenty, vztahující se k dokladování vzdělání, formuláře pro mzdovou účtárnu, snad ještě jiné papíry a mezi nimi i předtištěný Slib. Složku jsem převzal a hned za dveřmi prolistoval. Zarazil mě právě tehdejší Slib. Byl orientovaný politicky. Přeletěl jsem odstavce a zaznamenal, že text měl zavazovat učitele k politické náklonnosti k tehdejšímu režimu, ale vlastně pomíjel podstatu účelu vzdělávání a výchovy zdravotních sester. V předloženém Slibu nechyběla obroušená slovní klišé té doby, ‚nepříznivé jevy‘ a ‚omyly‘. O ‚lásce‘ byla zmínka také, jenomže se měla vztahovat k závazkům, s nimiž jsem se neztotožňoval.
Obrátil jsem se zpět ke dveřím, zaklepal a vstoupil. Pomalu jsem zahajoval svou řeč, a tušil, že pedagogem asi být nemůžu.
„Podmínkou k přijetí je můj podpis pod tady tím Slibem?“
„Ano. Co je na tom? Prostě to podepište a je to.“
„Nezlobte se, ale já se pod to podepsat nemůžu.“
„Prosím vás, vždyť to je jenom formalita. To se založí a hotovo.“
„Co se stane, když to nepodepíšu?“
„To já nevím. Zatím se nám to ještě nestalo. Podepsali to pokaždé všichni. To tak nesmíte brát.“
„Nezlobte se, pro mě to formalita není. Ale mohu vám nabídnout alternativní Slib. Napíšu jej a zítra přinesu. Šlo by to?“
„To já nevím. Tak to zkuste. Něco přineste a uvidíme.“
Opustil jsem kancelář a uvažoval nejvíc ze všeho o větách ‚... zatím se nám to ještě nestalo. Podepsali to pokaždé všichni...‘ To je ono. To je to jádro. Všichni věděli, že se ten papír založí do jakési složky do ticha. Kroutil jsem hlavou a byl sklíčený. Nejen z toho, že zvolím nepodepsání za cenu toho, že nebudu vyučovat, ale především z té věty: ‚... podepsali to pokaždé všichni...‘.
Doma jsem usedl k psacími stroji, založil bílý list, pod něj kopírák s dalším listem a začal psát. Zalíbily se mi některé větné floskule z původního Slibu a nechtěl jsem o ně svou verzi ošidit.
Přinesl jsem svůj text do kanceláře. Referentka pokývala hlavou, můj podepsaný alternativní Slib převzala, založila do složky a já jsem začal učit. Nestalo se nic. Učil jsem, protože na Sliby ve složce se skutečně už nikdy nikdo nedíval. Jediný tam byl jiný.
Ten dokument jsem dnes k vlastnímu překvapení náhodou našel a nyní předkládám svůj alternativní slib. Onen původní už k dispozici nemám. Jde o obraz doby a pro to zamyšlení nad slovy: ‚... vždyť je to jenom formalita... podepsali to pokaždé všichni.‘
__
Slibuji vedení Střední zdravotnické školy, ale i sobě, že žákyňky budu podle svého nejlepšího svědomí vyučovat odbornou látku v souladu s osnovami, doplněnou o nejnovější poznatky v oboru. Současně chci předávat své znalosti i zkušenosti tak, aby se v praxi dětských sester vyvarovaly nepříznivých jevů, ale i omylů, se kterými jsem se setkal nebo o kterých vím.
Především chci studentky vést k pozitivnímu vztahu k životu, lásce k dětem a ke svému povoláni. Studentky chci učit klást si otázky a hledat na ně odpovědi tak, aby nepřistupovaly ke své budoucí práci jako k pouhému zdroji příjmu, ale jako k možnosti být nablízku nemocným dětem a pomáhat jim.
Budu je učit etickému, kulturnímu a citlivému přístupu jak k dětem, tak i jejich rodičům. Budu je vést k profesionální hrdosti a schopnosti rozlišit svůj civilní a osobní život od práce dětské sestry, aby si osvojily princip mlčenlivosti.
Budu vést studentky k tomu, aby byly lékaři nejen fundovanou a platnou asistentkou se skutečným vnitřním zájmem o práci, ale také oporou nemocnému dítěti ve chvílích jeho psychicky složité situace spojené s nemocí. Aby nalezly vždy láskyplné slovo, dostatek trpělivosti a pochopení.
