A jak to vypadá druhé strany? Vím, že jsme mívali představy nejasné. Občas někde při rozhovoru některý umělec poznamenal, že byl za mořem. V Austrálii, ve Spojených státech nebo v Kanadě. V představě vystupování pro ‚krajany‘, jsme cítili něco mystického, obestřeného mlžnou představou sálku s posluchači, kteří společně zpívají lidovky a mezi sebou nadšeně sdílejí pocity rozhoupanou a zkomolenou mateřštinou.
Ta měnlivá představa se skutečnosti do určité míry možná podobá. Chybí jí však zakotvení v opravdovém zážitku, plném krásně horké krve v srdci. Zmíním jen některé doteky tohoto typu, spíše vzorky, zastupující jiné zážitky.
Slovenská Katarinská zábava má své ‚čaro‘ už v očekávání. Setkají se spolu lidé, kteří se dlouho neviděli. Zaparkují chevrolety a dodge a už se rozesmátí k sobě hrnou známí i neznámí a je slyšet slovenštinu a češtinu a najednou je všechno při starém. Sálek se naplní a všichni se na sebe doširoka smějí, představují se ti, kteří se neznají a každý mluví ‚ponašem‘. Odněkud už voní připravená večeře, opravdová a domácí. Vzduch je nabitý chutí ponořit se naplno ke kořenům a užít si to. Pije se dobré víno a taky opravdový Zlatý bažant, Plzeň nebo Krušovice. Pěvecké a taneční vystoupení, které by kdysi dřív vyvolalo jen příjemnou náladu, tady elektrizuje a mobilizuje ke zpěvu a k tanci, prožitému do hloubky. I v kole se na sebe všichni smějí a každému je sladko z chvíle, vypůjčené z proudu času.
Zážitek z Centra J. F. Kennedyho ve Washingtonu, D.C. byl jiný. Tehdy se v hledišti hovořilo tiše, střídmě, společensky uhlazeně. Zdvořilé úsměvy večerně oblečených párů a měkká angličtina okolo. Potlesk při příchodu dirigenta a orchestr zahájil. Hostovali zde tehdy Čeští hudebníci. Na jevišti drželi housle, kontrabasy, žestě naši muzikanti. A co víc! Dvořák, Janáček, Smetana. ‚Tady to máte! Tak se hraje!‘ Důvěrně známé skladby, které člověka pohladí přímo na horkém svalu srdce. Ostatně, jistě není náhodou, že koncertním mistrem Calgarského filharmonického orchestru byl dlouhá léta Čeněk Vrba.
Někdy je dotek jiný a bezprostřední. Na jevišti malého sálku pro několik desítek lidí stál Felix Slováček a jeho brilantní hra vtáhla do jeho blízkosti každého. Nejen fyzicky, pro tu skromnou velikost sálku, ale také vnitřně. Podobně si do téměř rodinného kruhu vtáhl své posluchače Ivan Ženatý.
Mezi ‚krajany‘ zašumělo povědomí o dalším významném představení. Dlouho předem měla řada Čechoslováků, ale i Němců a Poláků, ve svých kalendářích poznamenané důležité datum. Lístky zajišťovali nadšenci a s přibližujícím se datem si lidé sdělovali, zda už mají lístky a jak se na koncert dostanou. Přiletí Karel Gott. Vyrazili jsme to odpoledne na tři sta kilometrů dlouhou cestu včas a s dostatečným předstihem. Karel Gott! Podobně se paprskovitě blížili k vyprodanému koncertnímu sálu posluchači ze vzdálených velkoměst, osad i farem. S respektem, s očekáváním a s přáním slyšet písně, které každý chová nejen v paměti, ale poslouchá v autě i doma.
Vstoupil na jeviště a zalil celé hlediště vřelým vědomím, že k nám patří a že my patříme k němu. Promlouval k divákům česky, německy, rusky a anglicky. Ne proto, že by se chtěl blýsknout. Zřetelně proto, že si vážil každého diváka, který přijel. Jedna píseň za druhou, každá jako vybroušená z diamantu. Neúnavně, skromně a nadšeně nám zpíval Karel Gott. Odešel z jeviště teprve po řetězu přídavků. Ne však do šatny nebo do hotelu. Sedl si ke stolku ve foyer sálu a tam z rukou, natažených z davu, přebíral fotografie, cédéčka, plakátky, ale i obaly od elpíček, aby je trpělivě podepisoval. Tomu, kdo nevidí hluboko, by se zdálo komické, že nejen mladí, ale i lidé přes padesát a šedesát se mezi sebou strkají v tlačenici, aby získali podpis.
Byli jsme někde uprostřed a vyčekali si podpis. A když jsme koncertní halu opouštěli, abychom se vydali na noční, tři sta kilometrů dlouhou cestu zpět, Karel Gott ještě seděl u stolku a podepisoval.
Jsme krajané.
