Kolik je na celém světě rukou, které nesou domů tašku s nákupem, kolik rukou drží žehličku a kolik prstů drží jehlu s nití? Kolik tváří je zakrytých burkou a kolik sestřiček v nemocnicích podává v noci léky? Kolik žen v nenápadné a neviditelné tichosti podporuje své muže na jejich cestě vzhůru? A kolik dívek, žen, maminek i babiček dostane kytku?
Ten svátek pro mě z módy nevyšel, protože ženy jsou zde s námi stále. Kytice, kterou pro vás mám, je svázaná z drobných úvah. Soukromě se domnívám, že stojí proti zájmům žen feministické snahy některých z nich. Troufnu si dokonce naznačit, že nejodbojnější formy představují jisté násilí proti feminní přirozenosti žen. Jsem si dobře vědom, že úsilí porozumět mužským způsobem uvažování jemnému předivu myšlení ženského, je pošetilé. Tu a tam však právě v mužské hlavě vyvstávají všetečné otázky a objevné odpovědi na ně. Pak shledáme, že my muži nemáme dost pečlivosti a trpělivosti, kterou jsou nadány ženy při péči o domácnost. My jen sotva dokážeme chodit do práce a přitom vědět, kde co doma je. My nevíme, jak se třídí prádlo před praním a nemáme tušení, kolik co stojí, jakou délku rukávů má naše košile a kolik je doma octa.
My muži jsme takoví ministři zahraničí našich domácností. Tváříme se závažně a je na nás, abychom bránili a zabezpečili domov proti vnějšímu vichru a bouři. Ženy mají poslání ministrů vnitra. Navíc jsou natolik obratné, že nechávají nás muže věřit, že rozhodující roli plníme i doma. Zatímco všechno neviditelně běží jak má, na stole je prostřeno a mezi stěnami je teplo. To není malý úkol a my muži na něj stačíme jen s komickou neohrabaností.
Troufám si proto ženám navrhnout, aby neusilovaly o jakékoli připodobnění se nám, mužům. Jste-li ženami každou svou buňkou, sluší vám to nejlépe a za to vám patří dík.
Přeji vám k dnešnímu svátku všech žen hodně lásky a porozumění.
