Recept je jednoduchý. Dvě deci smělosti, polévková lžíce ztřeštěnosti, třicet deka zdravého rozumu, jedno balení nezdravého rozumu, dvě kostky dobrodružnosti a jedna lopata štěstí. Za řádného míchání přivedeme do varu a přidáme špetku legrace, necháme zhoustnout a podáváme s přílohou salátu z nadrobno nakrájené nejasnosti. Tak se stanete řidičem žlutého školního autobusu.
Je v tom kus klukovské romantiky a jak známo, muž nikdy nepřestává být klukem. Školní autobus je sestrojen z houževnatých kovů, je těžký, odolný proti působení jakékoli síly. Sedadla pro školáky jsou spartánská, řízení je blízké parníku. Obrovitá mechanická páka k ovládání dveří se nezměnila po desetiletí a okolo oken řidiče se seskupilo množství rozmanitých zrcadel. Zvláštní vymoženost nalezne užaslý pozorovatel na levé straně autobusu, přímo pod nevelkým okénkem řidiče. Je to páka s osmiúhelníkovou značkou STOP. Ta se vykmitne tehdy, zastaví-li řidič pro některého školáka mezi farmami a zabrání tak předjetí autobusu.
Tehdy byl horký červnový den a možná proto někteří šoféři nepřišli do práce. Musel jsem zastoupit na trase, kterou jsem ještě nikdy před tím nejel. Do nejdelšího typu autobusu bylo třeba cestou do školy zrána posbírat sedmdesát šest dětí a dovézt je včas na vyučování. Do ruky jsem dostal třístrankový rozpis stanic. Od zastávky k zastávce byl harmonogram rozdělen do přesných časových intervalů. Tři děti v šest dvacet osm na zastávce číslo jedna, prokličkovat vilovou čtvrtí k zastávce číslo dvě a tam vyzvednout dvě děti v šest třicet tři. Teprve zastávka dvacet jedna měla být vysvobozením, odkud vedla cesta už přímo ke škole.
Nezačalo to špatně. V šest dvacet šest vyběhli první tři rozjásaní školáci po schůdcích a mohl jsem zatáhnout páku a zavřít dveře. Jako na vysokém trůnu jsem se natřásal na sedadle a před sebou v rozepjatých pažích svíral ohromný volant. I druhá zastávka mě povzbudila a začal jsem věřit, že všechny zastávky vyhledám v předepsaných časových intervalech. Vždyť jsem získal před řadou let zkušenost na bojovkách na letních táborech. Na třetí zastávce jsem nastudoval trasu ke čtvrté, nechal nastoupit děti, složil své papíry, zavřel dveře a sešlápl obrovitý plynový pedál. Trasa mě vedla na jeden z hlavních tahů a autobus se spokojeně rozjel ve středním pruhu tříproudové silnice.
S chutí jsem si otevřel okénko a v tom okamžiku mi zlomyslný vítr sebral třístránkový soupis. V zrcátku jsem ještě zahlédl, jak mi tři listy posměšně zamávaly a zmizely kdesi na asfaltu daleko za mnou. Řekl jsem jadrně, kam papíry nenávratně odletěly. Autobus byl v pohybu, jenomže vezl za volantem řidiče, který najednou netušil kudy k další a pak zase k další zastávce.
„Děti, kdo chce být navigátorem?“ Podíval jsem se do zrcadla nad předním oknem a spatřil hlavičky malých školáků nad opěradly sedadel. O novou hru projevily zájem. „Já, já, já,“ vyletěly nad hlavy drobné ručky.
„... ještě rovně, tady rovně a tam u toho náklaďáku doprava...“ Vynikající! Křičely všechny o překot tutéž informaci. Bylo to slibné právě do čtvrté zastávky. Vedl jsem dlouhý autobus po jiné hlavní silnici v ranní špičce a získával důvěru ve výkřiky ze sedadel za sebou.
„A tady doleva!“ To bylo dost nečekané, byl jsem ve středním proudu. Zpomalil a zastavil jsem, abych vyhověl požadavku. Tím jsem za sebou vytvořil úctyhodnou kolonu. Musel jsem počkat, až se zastavil i levý proud, abych obřadně obrovitý křižník zavedl do překvapivě úzké uličky vlevo. Autobus se opět rozjel, tentokrát do hlubin nějaké neznámé vilové čtvrti. Tu se malá navigátorka znovu ozvala.
„Nééé! Vy jste měl jet rovně. Jen jsem vám chtěla říct, že tady bydlí moje babička.“ To už jsem byl s obrovským autobusem hluboko zaťatý kdesi v neznámém teritoriu, sevřený domky se zahrádkami. Teprve teď se jízda do školy stala skutečnou výzvou. Děti hru uvítaly, vědouce, že vyučování se zpozdí. Nezbývalo, než podle neurčitého kompasu někde v hlubině lebky vykroužit malebnou čtvrtí, kudy tak veliký autobus ještě nikdy neprojížděl, zpět na místo, kde jsem ztratil stopu. Teprve tam děti opět nalezly své opěrné body a dovedly spolehlivě svého řidiče k dalším zastávkám. To se rozumí s důkladným zpožděním.
Před školou stály tři učitelky, už od pohledu popuzené. Dvacet minut bylo na ně příliš mnoho. Dříve, než však stačily cokoli říct, zastavil jsem je hlasitým vychvalováním vystupujících dětí, kterým, podle mých slov, velmi naléhavě záleželo na tom, aby byly ve škole včas a upřímně je trápilo, že přijdou o část vyučování.
Učitelky na mě hleděly doslova s otevřenou pusou, než jsem pákou zavřel dveře a odjel.
