Dvakrát, to už je zvyk

Ne, ne, naprosto žádné poučení nevyplyne, nehledejte je. Sdělení je adresováno všem nám, členům KPZJ, totiž Klubu plachých a zakřiknutých jinochů. Ba co víc, píšu teď šeptem, právě pro tu plachost a nesmělost a pro ten chlapecký ruměnec ve tváři.

Kuba je přátelský ostrov. Usměvavé lidi zahlédnete, když odpočívají po práci nebo se na práci připravují. Vidíte je, když od práce odběhli nebo ji ukončili. Možná, když zrovna mají volno a také ve chvílích, kdy se baví. Prodléváte-li v hotelu, pak noční teploty mezi dvaceti a třiceti stupni, vás přinutí ponořit se do modře prosvětleného bazénu třeba po půlnoci. Na břehu, na kamenném stolku pod palmou máte připravený doutník, odněkud zní temperamentní kytara s trubkou a číšník přináší druhou sangrii. Listy palem se začínají pohybovat vláčněji, tak jak další a další sangria lechtá  okolo srdce a změkčuje i myšlenky.

Některý z dalších večerů přijde čas navštívit věhlasnou Tropicanu. Prozářené palmy, horko, mokrý vzduch a všude plno barev. Zdravě krevnatá hudba jde do morku kostí a elektrizuje každý sval. Na jeviště vyplují pružná těla tanečnic, ozdobených flitry a rafinovanými úbory. Hudba je žene do fantastických pohybových kreací, tanec, barvy, světla a trubka s jadrnou kytarou splývají do jediné energie, která do svého opojného oblaku chytí každého.

A v tom se to stalo.

Čtyři tropickým sluncem hýčkané a pohybem trvale nabíjené tanečnice si neomylně vybraly na jeviště z davu čtyři své taneční partnery. A už jsem tam stál. Nevím jak rychle jsem se na jeviště vyhoupl. Reflektory se zabodly do každého páru na pódiu a kytary spolu s říznou trubkou rozdrnčely své tremolo. 

Dokud  nedošlápnete opravdově a čistě pocitově na prkna jeviště za takové situace, netušíte, jaký taneční mistr ve vás je. Hlediště nadšeně křičí, tleská a žádá si víc a víc. Tanečnicím zůstávají z oděvu velmi střídmé, laškovně umístěné  - a spíše jen naznačené - flitry a jindy velmi ukázněný jinoch v letech tančí jak o život. Následuje potlesk, výkřiky a rozpálené spánky s pulsující krví.

Myslel jsem si, že od jevištních vystoupení budu osvobozen tím, že se budu zdržovat spíše v zadních sektorech hledišť. Tu a tam každý, i ten plachý, zavítá na podobná představení. Přihodilo se nějak, že jsem nalezl sám sebe na rozpustilé oslavě léta a života vůbec v Mexiku. Kdo by mohl čekat, že ukazovák z jeviště zamíří do tmy opět právě na mě? Podíval jsem se doprava, doleva, ale úzký kužel reflektoru vyhledal právě mě.

Na jevišti před rozjásaným davem jsem dostal úkol. Přesněji roli. Hrálo se o litrovou láhev tequilly špičkové kvality. Podobně byli vyzváni dva, nesporně nadějnější hráči. Stal se ze mne Pancho, který seskočiv z koně, pojal drsné rozhodnutí. Ozbrojen svým spravedlivým mužným odhodláním, rozkopl jsem pomyslné lítací dveře, vpadl do kantiny a tam si zjednal pořádek, abych se zmocnil krásné chiquitty. Toho se dopouštěl ten Pancho ve mně.

I druzí dva caballeros toužili terč všeobecného zájmu - tedy chiquittu a po té výherní tequillu - uchvátit sami pro sebe.

Náročné mužné klání na jevišti ve všech probudilo vášně a celý improvizovaný kus provázel stupňující se jásot davu, živený hispánským temperamentem. Copak ale může tichý člověk jako já ...

Může. Tequilla je dávno vypitá, ale tu láhev mám pořád. ¡Caramba!