Všichni jsme boháči, zámožní lidé, kteří se už-už cestou ke své limuzíně prohrabují bankovkami. Možná jen o tom ještě nevíme. Přitom je to tak jednoduché.
Řekl bych, že zkušenost máme shodnou a tak si můžeme vzájemně blahopřát. Přesně tak totiž ty telefonní hovory začínají, jen s tím, že tady anglicky. Zazvoní a už na displeji vidím, že mám štěstí. Zvednu sluchátko už předem s příjemným mravenčením a nejsem zklamán.
„Congratulations! Byl jste vybrán jako výherce pro plavbu na výletní luxusní zaoceánské lodi...“ Srdce mi tluče tak důrazně, že ani nestačím vzkaz doposlechnout. Je to určitě škoda. Jen klesne sluchátko do vidlice, už mě mrzí, že jsem propásl možnost někomu poskytnout své údaje. Jen stačilo vyjevit číslo své kreditní karty a už jsem si mohl začít vybírat slaměný klobouk a pestré šortky. Nechám si o nich zdát v líbezně malovaném snu.
To však jen do chvíle, než zvoní telefon znovu. To je dobré znamení. Dříve než zvednu sluchátko, rozhlédnu se po svých pozemcích, abych si alespoň schematicky rozvrhl, kde budu zakládat tenisové dvorce a kde golfové hřiště. Na druhém konci telefonního spojení je dobrá žena. Vím, že je dobrá, protože přichází s radou.
„Jde o naléhavé a neodkladné varování. Váš počítač je napaden zhoubným virem a nyní vám poskytneme radu, jak musíte postupovat.“ Nejde tedy o přímou finanční záplavu, ale dobrodiní je na dosah. Vždyť stačí tak málo. Ta paní mi přesně řekne, co mám do počítače naťukat. Její krátký výklad mě ubezpečí o vážné hrozbě a jen dík její pomoci se vyhnu nezvratným škodám. Vždyť je z centra antivirové asistence! To je dobré, budu ochráněn a zůstanu bezplatně navždy ve spolehlivé péči té laskavé ženy. Vím, že se lhát nemá, tak ani netuším, jak mi ta laškovná nepravda mohla uniknout ze rtů. „Já žádný počítač nemám. Co teď?“
Tady zaváhala. Čekal jsem na další rady a doporučení, ale marně. Zůstal jsem bez pomoci a bezradný, paní už zavěsila.
Štěstí se ale zády neobrátilo. Má obrazotvornost nedosahuje takových hranic, abych dokázal domyslet, co si s tím bohatstvím počnu. Prosím, zavolejte mi, budu velmi, velmi bohatý a budu naléhavě potřebovat pomoc s utrácením velkých částek. Dostal jsem už myslím potřetí úřední dopis. Nádherný dopis. Jsem dědicem po svém dosud neznámém příbuzném. Nejde přitom o malou částku. Ten dbalý právník, který mi píše, hledá příbuzné po zemřelém a já jsem právě ten, kdo má převzít šedesát pět milionů dvě stě třicet šest tisíc sto dvacet tři dolarů. Právník je to skromný, vždyť dokument má jen obyčejnou hlavičku, je to řádný člověk. Bude chtít jen číslo mého účtu, kam částku převede a jen zálohu. Všechny administrativní úkony už pak budou jen lehkým pohlazením.
Kdybyste ale věděli, koho osobně znám! Musím se pochlubit a nebudete mi to věřit. Kdysi jsem v Itálii potkal samotného Pierra Cardina. Možná budete překvapeni, jak to je úžasně skromný člověk. Ohlížel jsem se okolo sebe na jednom z těch malebných římských náměstí, usmíval se a po turisticku do objektivu zachycoval, co jsem viděl. Zastavil u mě obyčejný, spíše otlučený fiat. Měl docela nenápadnou neapolskou značku. On vystoupil z vozu a vstřícně se ke mně hrnul. Skutečný dobrák, který se nenadále dostal do svízelné situace, jaká může překvapit každého. Prostě potřeboval nějaké peníze v hotovosti. Došel mu benzín a chtěl se jen někam dovolat. Až v tuto chvíli vyjevil, kdo skutečně je. Byl to Pierre Cardin, jen považte. Byl ochotný a nabídl mi, když mu dám o něco víc, že mi výjimečně prodá s velice výhodnou slevou hned dva balíky jeho značkových výrobků, které měl v jednoduchém balicím papíru na zadním sedadle své fiatky. Určitě spěchal, protože se kvapně rozhlížel okolo sebe a byl tak trochu na odchodu. Není se co divit. Takový muž je stále v pohybu. Řekl mi, že právě za chvíli mu letí letadlo na nějaké zásadní obchodní jednání a proto ten neklid.
Obchod jsme tehdy neuzavřeli. Vím ale s určitostí, že kam dopadne můj pohled, tam se ke mně sklání štědrý roh hojnosti. To je dobrý pocit.
