Vše, co jste chtěli vědět o Barnevernetu a báli jste se zeptat

Děti státu, zhruba hodinový dokument ČT o norském Barnevernetu režírovaný Ivanou Pauerovou-Miloševičovou, dává veřejnosti odpověď prakticky na vše, co jste potřebovali vědět o Barnevernetu a báli jste se zeptat.

Paní režisérka na diváka nijak netlačí, snaží se udržet si odstup a upozorňuje i na srovnatelná selhání ze strany české sociálky, zejména přílišné užívání ústavní péče.

Nikoho ale nenechává pochybách, že s norským systémem je nepochybně něco v nepořádku a bylo by opravdu chybou tyto problémy přehlížet. Přes veškerou děsivost mnohých případů odebrání se snaží umožnit české veřejnosti pochopit i ten norský přístup. Cesta k neštěstí bývá totiž často dlážděna dobrými úmysly a v Dětech státu je velmi dobře ukázáno, že zmíněné tvrzení platí na 100 % i o norské sociálce. V celém filmu se potvrzuje prakticky vše, na co upozorňuji už tři roky.

Propastný rozdíl mezi Norskem a Českem

Kdykoli je řeč o Barnevernetu, není od věci si nejprve uvést pár důležitých čísel, která jsou zmíněna i v samotném filmu. Asi každého budou nejvíce zajímat počty odebrání. V Norsku je podle zdrojů v dokumentu ročně zaznamenáno 3 000 případů odebrání. Pro srovnání, v dvakrát větším Česku je to jen o něco málo více. Celkově Barnevernet dostává až 70 000 hlášení ročně a 80 % z nich se vyšetřuje. 53 000 dětí má nějakou formu asistence – třeba „víkendového pěstouna, který s dětmi štípe dříví“, pokud Barnevernet u dětí samoživitelek zjistí, že dítěti chybí mužský vzor, jak řekla v následném rozhovoru Margareta Hruza, spoluautorka dokumentu, která přibližuje norský pohled.

Opravdu propastně rozdílné jsou ale především hlavní důvody odebrání dětí v obou zemích. Zatímco v Česku má být nejčastějším důvodem k odebrání dětí špatná sociální situace rodin, v Norsku bývá jako nejčastější důvod uváděný nedostatek rodičovských schopností. A tady začíná celý problém, protože jde o neurčité označení, pod které lze schovat v podstatě cokoliv, i třeba špatně připravované snídaně.

Příliš mnoho dobra pro dítě?

Už jsem mnohokrát zmiňoval, že potíž spočívá především v neomezené moci Barnevernetu. Prakticky nikdo nad ním nemá účinnou kontrolu. Své o tom ví rodina ženy jménem Charlotta, které byly odebrány děti na základě hlášení její nevlastní matky, že dětem není poskytována dostatečná péče. Děti byly Charlottě vráceny po 17 měsících. Během celého řízení ale matka opět otěhotněla a dítě, které v té době porodila, jí bylo odebráno 14 hodin po porodu!  Nevrátili ho s tím, že se údajně po půl roce pobytu u pěstounů, na ně příliš navázalo. Rodina už o dcerku pět let bojuje. Chtěli by ji aspoň moci vídat častěji, než pár hodin 4x ročně.

Partner Charlotty, který byl ve filmu zpovídaný také, vidí problém v tom, že Barnevernet zachází příliš daleko, když bere děti, protože může a ne proto, že je to třeba. Zkrátka, „kde lze moc zneužít, tam bude zneužita,“ jak trefně vystihla zmiňovaná spolutvůrkyně dokumentu Margareta Hruza. Nelíbíte se jim, tak vám dítě prostě seberou a důvod si vždy najdou. Barnevernet si vše dokáže vysvětlit po svém. Když měla rodina v domě pečlivě uklizeno, jako se to obvykle dělá před každou návštěvou, mělo to podle zprávy Barnevernetu vypadat tak, jako by v jejich domě děti ani nežily.

Slova Lottina partnera nevědomky potvrzuje i pracovnice jedné z mnoha oslovených kanceláří Barnevernetu, která dovolila natáčení. Paní sama připustila, že se někde ve snaze zajistit co nejlepší vývoj dítěte zašlo moc daleko. Podle slov režisérky Pauerové-Miloševičové v rozhovoru pro Aktuálně.cz se Barnevernet už nezabývá skutečně problémovými případy, ale začal zkoumat i to, kdo je dost dobrý rodič.

Každý, kdo chce vědět něco více o filosofii, na níž je založená péče o děti v Norsku, by měl znát knihu Sveket, jejíž název lze přeložit do češtiny jako „zrada.“ Jedná se o bibli Barnevernetu a jak napovídá i název knihy, zrazené dítě má být podle autorky knihy, norské psycholožky Kari Killénové, důvod, proč svět nyní vypadá tak, jak vypadá. Hlavní priorita je tedy následující. Stát má chránit dítě před násilím od rodičů a pěstounů. Ochrana dětí před jakýmikoliv negativními podněty má absolutní prioritu. Dítě nesmí být vystavené jakémukoli stresu či podnětům, které by jej mohly deprimovat. Ukazovat před dětmi smutek je nepřípustné.

Stát dělá vše proto, aby děti byly vychovávány co nejlépe. Dokonce pro rodiče pořádá kurzy pro „parent management,“ které jsou zdarma. Dítě musí mít více uznání za to, co udělá (např. úklid nádobí), přestože by to mělo být považované za samozřejmost.

Ve filmu se také nepřímo upozorňuje na to, že výchova dětí byla v tomto pojetí fakticky redukována na technickou záležitost a citové pouto biologického rodiče s dítětem zde nehraje prakticky žádnou roli. Pokud je dítě odebráno a na delší dobu svěřeno do péče jinému člověku, je uplatňovaná zásada, že musí být ponecháno mimo původní domov kvůli nově vytvořenému poutu.

Stát jako kamarád, nebo tyranie většiny?

Z celého filmu je dobře vidět, jak velký problém byl najít lidi ochotné o Barnevernetu veřejně mluvit. Zvláště to platilo o těch, kteří byli ochotní mluvit o Barnevernetu kriticky. Jak se už na začátku vyjádřila Margareta Hruza, za veřejnou kritiku norské sociálky může hrozit i ztráta zaměstnání.

Pravdou také je, že být v „péči“ Barnevernetu znamená společenské stigma a lidé proto odmítají mluvit na toto téma. Ostatní lidé si myslí, že se muselo opravdu něco stát, když přišli. Proč? Nedokážou si připustit, že by se mohla stát chyba. Ani norský přítel Margarety nebyl ochotný o tomto tématu mluvit, protože sám nebyl ochotný připustit kritiku norského systému.  

Nikoho, kdo celou situaci sleduje dlouhodobě, nemůže překvapit, že příliš velkou ochotu mluvit neprojevoval ani Barnevernet. Neochota mluvit a strkat hlavu do písku je dlouhodobý problém. Neochotu vysvětlovala už zmiňovaná pracovnice Barnevernetu i tím, že se o této instituci píše v českých médiích špatně.

Pro norskou společnost je typický bližší vztah a často až nekritická důvěra ke státu. Stát je považovaný za „kamaráda,“ který chce pro lidi jen to nejlepší. Totéž platí o dodržování společenských konvencí, které sice nejsou psané, ale každý ví, že se mají dodržovat. Nedodržování, byť nepsaných pravidel, může u druhých vzbudit podezření a daná osoba se může octnout třeba i v hledáčku Barnevernetu, případně čelit jiným nepříjemnostem.

Připomnělo mi to dnes už téměř 200 let stará slova francouzského politického myslitele Alexise de Tocquevilla, který ve svém slavném díle Demokracie v Americe varoval před tyranií většiny projevujícího se právě tak, jak bylo popsáno výše. Společnost je sešněrována řadou různých pravidel a nikdo nesmí příliš vybočovat. A pokud se tak stane, musí dotyčný čelit ostrakizaci ze strany zbytku společnosti.

Norsko, země strachu

A totéž platí o dnešním Norsku. Každý rodič se musí neustále hlídat. Tlak na dodržování pravidel je obrovský. Sofie, malá dcera Margarety Hruza, vyprávěla už na začátku dokumentu o tom, že by na své narozeniny ráda pozvala své kamarády či spíše kamarádky, ale nemůže. Důvod? Ostatní děti by byly smutné z toho, že nebyly pozvány také. Museli by pozvat minimálně úplně celou třídu.

O tom, že tlak společnosti je v Norsku skutečný a zvláště pro cizince může být i velmi nepříjemný, výmluvně svědčí i příběh publicisty Andreje Ruščáka. V Norsku žil několik let, ale nedávno se nakonec rozhodl vrátit zpět do Česka. Necítil se v Norsku dobře právě kvůli zmíněné všudypřítomné kontrole ze strany společnosti.

Např. kontrola dětí u zdravotní sestry mu připomínala výslech a celkový společenský tlak na konformitu a vynucování neformálních pravidel byl pro něj i jeho rodinu těžko snesitelný. Barnevernet byl pro něho pomyslnou poslední kapkou a své stěhování zpět do Česka popsal Ruščák jako „statement,“ formu vyjádření nesouhlasu s tím, co se v Norsku děje.

Dokument Děti státu je velmi silnou výpovědí o tom, že v Norsku je skutečně něco špatně a řeči o nespravedlivém odebírání dětí nejsou jen nějaké vymyšlené fámy.  Ptám se, kolik takových filmů musí být natočeno, aby všichni nekritičtí zastánci Barnevernetu konečně pochopili, že je opravdu něco v nepořádku, přestali situaci zlehčovat a ještě v Norsku hledali inspiraci a vzor pro změny v české opatrovnické oblasti?

Přeji hezký den a rozum do hrsti!