Státem placené alimenty jsou jen další nesmysl

Představte si situaci, že Vám někdo dluží, nepomáhají rozsudky soudu a státní systém prostě selhává. A jediné řešení, se kterým stát přijde je, že Vám to zaplatí „ze svého“, a pak to zkusí znovu vymáhat sám...

V poslanecké sněmovně se stejně jako v minulém volebním období objevil návrh, že by stát měl platit alimenty za rodiče a teprve pak výživné na dlužnících vymáhat. S takovým řešením na problém (ne)placení opět přišla sociální demokracie a prošel také velmi podobný návrh komunistů.

Státem placené alimenty prý mají pomoci dětem samoživitelek a samoživitelů, přičemž o dávku by mohl rodič žádat podle návrhu ČSSD po dvou měsících, v nichž nedostane alimenty vůbec, nebo dostane jen jejich část. Podle předlohy KSČM by byl podmínkou pro vyplacení státem stav, kdy ani dva měsíce po rozhodnutí soudu nezačne druhý rodič dlužné výživné hradit.

K tomu ještě dodávám, že návrh by se týkal jen dětí z domácností s příjmem pod 2,7násobek (podle komunistů 2,9násobek) životního minima = jen těch, kde rodič vůbec nepracuje, protože životní minimum jednoho dospělého a jednoho dítěte do 6 let je v roce 2018 pouhých 4 880 Kč a příjem jen pár stovek nad minimální mzdu (momentálně 12 200 Kč) už tak bude znamenat nemožnost žádat o pomoc. Alimenty od státu by pak měly dosahovat soudně vyměřené výše, maximálně však 1,2násobku životního minima pro dítě, tedy zhruba dvou až tří tisíc korun podle jeho věku.

Žádné systémové řešení, jen odsouvání problému

Ano, neplacení alimentů představuje skutečně obrovský problém a situace není růžová. Snaha toto řešit je proto rozhodně chvályhodná. Nabízí ale současný návrh nějaké smysluplné a systematické řešení? Ne! Jak zmiňuji výše, situace se částečně vyřeší pro některé nejchudší oběti neplatičů, ale ne pro stát a podobný systém nemotivuje neplatiče nést zodpovědnost za své činy a rozhodně by jich proto neubývalo. 

Je to takové řešení „a po nás potopa“, kdy se problém s neplacením jen odsouvá, aby se později řešil problém ještě větší. Nehledě na to, že pomůžeme jen pár rodičům a diskriminujeme ty, kteří se snaží a pracují – děti takovýchto rodičů snad nemají mít právo na lepší život a rovný přístup?

Návrh je navíc problematický i z několika dalších důvodů. V první řadě se bohužel zapomíná právě na to, že nejčastějším důvodem neplacení nemusí být neochota platit, nýbrž skutečnost, že dotyčný rodič prostě na alimenty nemá peníze. Nedostane výplatu, ztratí práci, klesne mu plat kvůli nemoci nebo je třeba podnikatel a dostane se do druhotné platební neschopnosti (zákazníci se zpozdí s platbami apod.).

To však soudy vůbec nejsou schopné reflektovat, nehledě na to, že je nezřídka problém i stanovení adekvátně vysokého výživného, kdy už jsem se setkal třeba i s tím, že bylo soudci vyměřeno výživné z obratu celé firmy (nikoliv ze zisku) nebo se započítávaly i náhrady za cestovné, a to ještě až tři roky zpětně s okamžitou nutností výživné doplatit, což dostalo nejednoho z rodičů do finančních potíží. To se pak často nejde divit, že z některých jinak slušných rodičů jsou najednou dlužníci.

Vymáhání zůstane problém dál

Máme také dobrý důvod obávat se, že stát se bude v následném vymáhání podobně jako v jiných případech spoléhat na soukromé exekutory.Co to bude znamenat? Exekutoři budou mít příležitost udělat byznys a dříve nebo později dostanou řadu rodičů do dluhové pasti. A v takovém případě nebude mít kromě exekutorů samotných prospěch vůbec nikdo. Problém neplatičů se vyřešit nepodaří, a naopak se budeme muset vypořádávat třeba s tím, že neplatičům budeme platit pobyt ve vězení (a druhému rodiči dál dávky) nebo to rodiče dovede až k sebevraždě, kdy bude mít samoživitel/ka nárok leda na sirotčí důchod pro dítě, a to ještě jen v několika málo případech. Tohle opravdu chceme? 

Poslankyně ČSSD Alena Gajdůšková obhajuje návrh tím, že do budoucna by se podle ní mohla zlepšit i platební morálka bývalých partnerů a partnerek. Bylo by krásné, kdyby tomu tak opravdu bylo, jenomže taková úvaha je naprosto nesmyslná. Ostatně jsem na to upozorňoval už dříve a stejný argument platí i nyní.Opravdu si někdo myslí, že pokud se někdo neobtěžoval s placením výživného, začne je najednou platit, když bude vědět, že alimenty za něj zaplatí stát? Ani náhodou. 

A jak to tedy řešit?

Otázkou tedy je, co by se mělo dělat, aby bylo tažení proti neplatičům úspěšné? Především je třeba najít způsob, jak adekvátně stanovovat výši výživného, což je hlavně o diskuzi se soudci, kterým by se ukázaly příklady dobré a špatné praxe. Dále je nutné hledat způsoby, jak odradit všechny jedince, kteří by snad uvažovali o neplacení. 

Osobně si zde dokážu představit nějaký systém postihů, od srážek ze mzdy, ze sociálních dávek, až třeba po udělení veřejných prací nebo nějaké formy domácího vězení, kdy sledovací náramky jsou pro stát mnohem levnější než pobyt ve vězení a nezbavují neplatiče zodpovědnosti. Navíc bychom měli co nejvíce podporovat rodinu, aby se omezily rozvody a porozvodové hádky o děti – a pokud k nim už dojde, trvat na smírčích řešeních ideálně přes osvědčený cochemský systém, kdy se spory neeskalují, hledá se dohoda rodičů na péči i výši výživného a rodiče pak sami mají zájem vše dodržovat. 

Problém s tím, že děti samoživitelů nemají třeba ani na obědy ve škole, jde řešit tím, že obec přes výzvu MPSV požádá o dotace EU, která na to vyčlenila 50 milionů. A také mohou pro tyto ohrožené skupiny zajišťovat levnější byty a celkově je více reflektovat v rámci své sociální politiky, což bude pravděpodobně i rychlejší řešení, než čekat na to, kdy a jestli vstoupí v platnost projednávané zálohované výživné. 

Na základě výše uvedené argumentace se tak jednoznačně jeví státem hrazené výživné jako populismus nehrubšího zrna, který samotný problém neplacení výživného rozhodně nevyřeší. 

Přeji hezký den a veselou mysl!